Cate Blanchett v hlavní roli, nejednoznačně vyznívající studie predátorského chování
Pro někoho možná délka a jistá odtažitost
8 /10
Za nejlepší film roku ho označili kritici z New Yorku, Los Angeles i Londýna. Cate Blanchett si za něj vysloužila Volpiho pohár pro nejlepší herečku na festivalu v Benátkách, Zlatý glóbus i britskou cenou BAFTA. Do oscarového klání vstupuje se šesti nominacemi a vůbec bych se nedivil, kdyby se stal překvapením předávání těchto cen.
Role psaná na tělo
Třetí celovečerní film herce, scenáristy a režiséra Todda Fielda, který natočil po dlouhých šestnácti let od vztahového dramatu Jako malé děti, totiž disponuje kvalitami, na něž oscaroví akademici slyší. Je to jednak silné téma, které vzbuzuje společenskou diskuzi, v tomto případě dotýkající se případů #MeToo a cancel culture, dále pak výrazný herecký výkon, který táhne celý film a v neposlední řadě řemeslná složka (kamera, hudba, střih), která účinně slouží celku a podporuje jeho vyznění.
Todda Fielda k návratu na režijní stoličku přiměla pandemická doba, jejíž ozvuky ve filmu cítíme. Během lockdownu začal připravovat scénář, jehož realizace byla odvislá od toho, jestli ho přijme za svůj ta, jíž byl psán na tělo. Stalo se a dvojnásobná držitelka Oscara Cate Blanchett ho nakonec i produkovala.
Kvůli roli dirigentky, jež zažívá strnulý pád své oslnivé kariéry, se herečka naučila německy, hrát na piano i dirigovat orchestr tak, že její pohyby při tom působí velmi ladně a přirozeně. Především se jí ale podařilo dokonale vtělit do velmi rozporuplné umělecké osobnosti.
Ta, která drží taktovku
V momentě, kdy Lydii Tár poznáváme, je na vrcholu své kariéry. Poskytuje interview Adamu Gopnikovi z týdeníku New Yorker, které nabízí průřez jejím profesním životem i myšlenkovým světem. Lydia při něm přesně ví, na které slovo položit důraz, kdy rozhovor odlehčit nebo ho stočit směrem k předmětu jejího zájmu či vlastní osobě, tak aby si získala sympatie přihlížejícího publika. I v něm je tedy tou, která drží taktovku.
Tak se to naučila v oboru, jemuž vesměs dominují muži, od nichž odkoukala praktiky, jak se udržet na vrcholu a pragmaticky prosazovat své cíle. Jako první žena v historii stanula v čele Berlínských filharmoniků, které řídí už sedmým rokem. Během té doby s nimi pořídila nahrávky téměř všech Mahlerových symfonií, teď se chystá na tu stěžejní Pátou.
Lydia pendluje mezi Berlínem a New Yorkem, kde jí má vyjít autobiografická kniha, věnuje se studentům v hudební škole Julliard, stejně jako práci v nadaci pro nadané dirigentky. Získala EGOT, což je zkratka, již tvoří iniciály čtyř prestižních ocenění Emmy, Grammy, Oscar a Tony, jejichž je jako jedna z mála držitelkou. Řeklo by se ukázkový životopis, až na to, že jde o postavu fiktivní.
S partnerkou a houslovou koncertní mistryní berlínského souboru Sharon (Nina Hoss) vychovává adoptovanou dceru, její asistentka Francesca (Noémie Merlant) je jí plně oddána a doufá, že jí za to pomůže v naplnění jejích vlastních uměleckých ambicí.
Lydia má hektické pracovní nasazení, do něhož začne pronikat ozvuk zprávy o sebevraždě její studentky Kristy, jež jí měla údajně pronásledovat. Když pak pozici sólistky přidělí na úkor zkušené členky orchestru mladé ruské cellistce Olze (Sophie Kauer), která jí evidentně zaujala nejen svou vášní pro hudbu, začne se její kariéra hroutit jak domeček z karet.
Nejednoznačný portrét
Ze spojenců a loajálních kolegů jsou najednou nepřátelé, v tisku se objevují zprávy o protěžování, bossingu a sexuálním predátorství. Když se pak navíc objeví účelově sestříhaná nahrávka z její hodiny, kde se studentem konfrontačně debatovala na téma, zda jde osobnost autora a jeho privátní život oddělit od jeho díla, Lydia začne postupně ztrácet kontrolu nad svým veřejným obrazem.
Ten, který si o ní my jako diváci tvoříme, je v souladu s režijním záměrem nejednoznačný, i když patrný. Režisér se nestaví do pozice toho, kdo by určoval, jestli jde o viníka nebo oběť vzniklé situace. Poukazuje spíš na to, jak člověk na vrcholu, kterému byla svěřena nějaká institucionální moc, začne po čase k druhým lidem přistupovat jen na základě toho, zda jsou ochotni toto status quo přiživovat. A pokud ne, začne se jich zbavovat.
Lydia Tár je narcistní manipulátorka, která se domnívá, že uměleckou výjimečností se dají omluvit selhání v osobní rovině, pokud vedou k výsledku, který dává na tyto prohřešky zapomenout. Navenek působí sebejistě, dominantně, zvlášť s dirigentskou taktovkou v ruce, ale když opustí orchestřiště, stává se mnohem zranitelnější. Tady je víc oním běžným člověkem, který má své touhy, nejistoty, obavy. Svědčí o tom noční můry, které jí vytrhávají ze spánku, nebo divné zvuky, které jí pronásledují a jež naznačují, že její svědomí není úplně čisté.
To, čeho se dopustila nebo mohla dopustit, si všímáme z drobných náznaků. Útržků konverzace, znepokojivých slov v e-mailové komunikaci, jejíž smazání požadovala, toho jak vypadá její interakce s druhými, ať už ta vstřícná, činěná s nějakým záměrem, nebo ta odtažitá.
Neschopnost sebereflexe
Postava Lydie je unikavá, její portrét se skládá z toho nedořečeného a neukázaného. Režisér se soustředí na mikrokosmos jejího vnímání, které se pod tlakem dopouští čím dál emocionálně vyhrocenějších reakcí. Neklid, který dirigentku pronásleduje, se projevuje i v rovině zvuků, které k ní doléhají a nabírají v jejím nitru větší intenzity.
Od portrétu Lydie Tár jako veřejné osoby se režisér dostává ke zkoumání její osobnosti, jejíž tragédie spočívá v tom, že si neuvědomuje toxicitu svého jednání. O to bolestnější je pro ni, kvůli této neschopnosti sebereflexe, onen rychlý pád z vrcholu na dno a ztráta mocenské a společenské pozice, již měla.
Spolu s Cate Blanchett tak nahlédneme nejen do nitra Lydie, ale i do struktur fungování hudebních těles jako je berlínský orchestr a mechanismů moci, které v nich panují. A jež zpětně ovlivňují ty, kteří na ní dostanou podíl. Todd Field přišel s precizní a přesto jednoznačnému výkladu se vzpírající studií lidského chování, které označujeme jako predátorské. Pád, který díky němu hlavní protagonistka zažívá, pro režiséra filmu znamená návrat na vrchol.
Tár
- Žánr: hudební drama
- Původní název: Tár
- www.focusfeatures.com/tar/
- USA, 2022
- Scénář: Todd Field
- Režie: Todd Field
- Hrají: Cate Blanchett, Noémie Merlant, Mark Strong, Sydney Lemmon, Julian Glover, Nina Hoss, Sophie Kauer, Allan Corduner, Sam Douglas
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 23. 02. 2023