Recenze filmu To se mi snad zdá. Nicolas Cage se vkrádá do našich snů v nápadité společenské satiře

S kariérou čerstvého šedesátníka Nicolase Cage je to jako na houpačce. Z velké hvězdy filmů devadesátých let jako Zběsilost v srdci, Skála nebo Tváří v tvář, se v posledním více jak desetiletí herec přesunul do pozice protagonisty pokleslých a bizarních žánrových podívaných, využívajících takřka výhradně expresivní polohy jeho herectví. 

V posledních letech ho ale právě pro ně vyhledávají mladí nebo ne až tak známí režiséři, kteří toto žánrově nadsazené herectví používají pro svoje osobité počiny. To byl příklad fantasmagorického revenge thrilleru Mandy - Kult pomsty i dvojice filmů Pig a Nesnesitelná tíha obrovského talentu. A vlastně v něčem i jeho novinky To se mi snad zdá. 

Jde v pořadí o třetí a první anglicky mluvený titul norského režiséra a scenáristy Kristoffera Borgliho, který v něm Cageovi umožňuje oprášit seriózní herectví a ukázat jeho herecký um. Byla z toho už nominace na Zlatý glóbus, v pořadí pátá, kdy jedinou proměněnou byla ta za drama o alkoholické závislosti Leaving Las Vegas, za níž získal i Oscara. 

Nečekaný fenomén

Tady ztvárňuje vysokoškolského profesora, který se začne zjevovat ve snech lidí po celém světě. Paul Matthews je profesor evoluční biologie, který se chystá napsat knihu o mravenčí inteligenci, v jejíž realizaci se ale zatím moc neposunul. Pro studenty je tento nenápadný, proplešatělý muž spíše nezajímavý, stejně jako pro své dvě dcery. 

Ta mladší z nich mu jednoho dne řekne, že se jí zdál ve snu, kde jeho role byla pasivnější než by očekávala. Po koncertě, na němž je s manželkou Janet (Julianne Nicholson), potká svou někdejší přítelkyni, která se mu svěří se stejnou zkušeností. 

Rozhodne se o tom napsat článek, který doplní Paulovou fotografií. Na základě ní se ukáže, že se podobně zjevuje ve snech mnoha náhodných lidí, včetně jeho studentů. A vždy s podobným scénářem, který mu přisuzuje netečnou roli při nějaké katastrofě, tragédii nebo děsivé události. 

Z Paula se díky zveřejnění tohoto fenoménu stává hvězda virálního a mediálního světa, která na sebe začne přitahovat pozornost. A to včetně té negativní, jak se přesvědčí, když do jejich domu vnikne ozbrojený, psychicky nemocný muž. Osloví ho i mediální agentura, u níž doufá, že by mu mohla zprostředkovat vydání jeho plánované knihy. Ta chce ale jeho tvář spojit s kampaní limonády Sprite. 

Paul si začne pozornost okolí užívat, ale s tím se jak mění on sám, se začne proměňovat i povaha toho, jak vystupuje v oněch snech. Najednou je mnohem aktivnější, ale bohužel ne tím správným směrem. Přesněji tak, že se ho lidé začnou bát. Studenti nechtějí chodit na jeho přednášky, zákazníci s ním nechtějí sedět v jednom bistru, ve škole ho nechtějí pustit na představení dcery. Veřejný zájem a obdiv se obrací v jejich opak a on zažívá nemilosrdnou ostrakizaci. 

Prostupnost reálného a snového světa

Kristoffer Borgli ve svém autorském díle pracuje s velice slibným námětem, jehož rozvinutí lépe funguje v rovině satirického podobenství než v postihnutí mechanismů světa, který je nám takto představen. Scénář nevysvětluje, jak dochází k tomu, že se zrovna Paul objevuje ve snech druhých a ne někdo jiný. Nevyužitý z hlediska audiovizuálního uchopení zůstal i samotný charakter snů, které mají nejčastěji hororový ráz, ale takovým trochu předvídatelným způsobem. 

Co jde režisérovi lépe, je pohrávání si s hranicí mezi snem a skutečností, kdy se na mnoha místech smazává rozdíl mezi projekcí nebo přáním hlavního hrdiny a tím, co se v reálu stalo. Prostupnost mezi oběma světy výtečně pointuje ve scéně, kdy Paulovi asistentka v mediální agentuře předestře na schůzce v kavárně sen, který s ním měla. A když ho potom chce u sebe doma reprodukovat, tak se změní v jednu z nejtrapnějších milostných scén, jaké si dovedete představit. 

Satirické zacílení míří na symptomy a fenomény současné západní společnosti, které umí Borgli výstižně a přitom vtipně pojmenovat. Problém ale opět je, že jich načrtává tolik, že ne všechny se dočkají adekvátního rozvedení. 

Jeho satira se dotýká jak témat společenských, tak osobních. Mezi ty druhé patří krize středního věku, boj s vlastní průměrností, potřeba uznání a respektu a hlavně pasivita, která způsobuje, že se Paul stává obětí vnějších okolností, jimiž je vláčen. Míru jeho odevzdání zhmotňují sny, stejně jako pokus o vystoupení z komfortní zóny. Zdá se, že jeho mentální rozpoložení se promítá do toho, v jaké roli v nich vystupuje. 

Nicolas Cage si napravuje hereckou reputaci

Paulovo veřejné působení otevírá téma pochybné mediální slávy a s tím spojené moci sociálních sítí, které se tváří jako odraz našich životů, ale ve skutečnosti se snaží skrze reklamu jen monetizovat naše zájmy. Manažerská manipulace s Paulovými ambicemi se snaží jeho osobnost redukovat na influencera, sloužícího k propagaci produktů, tedy do stejné pozice, v jaké vystupují mladí, kteří společné kolektivní podvědomí a sny přetváří v závěrečné třetině vyprávění v organizovaný reklamní prostor. 

Silně akcentován je tu i fenomén cancel culture, který vstupuje jako další akcelerátor této charakterové studie nenápadného člověka, který chce nenadálou pozornost obrátit ve svůj prospěch, ale ona se zvrtne a sen o úspěchu se mění v noční můru. 

Nicolas Cage v ní vzbuzuje soucit i úsměv v přesně vyváženém poměru, který činí jeho figuru zajímavou přes její definiční nezajímavost. Pro postavu, která je jakýmsi chodícím meme, se herec, který je filmovými fanoušky považovaný za to samé, jeví jako ideální. Jeho výkon přitom vyniká v niterných, zcela obyčejných situacích, třeba těch s manželkou, možná ještě účinněji než v těch, kdy se ocitá pod tlakem a může víc „cageovat“. 

Žánrově se film pohybuje mezi společenskou satirou, rodinným dramatem, absurdní komedií a thrillerem s hororovými prvky. Blízko má jak k tvorbě Charlieho Kaufmana a Spikea Jonze, v jejichž Adaptaci Cage hrál, tak seriálové řadě Černé zrcadlo, k níž sklouzává svým epilogem. 

Režisér a scenárista Kristoffer Borgli si jím říká o pozornost Hollywoodu, Nicolas Cage si zas skrze něj napravuje pošramocenou hereckou reputaci. Atraktivní výchozí premisa otevírá volné vole pro množství témat, s nimiž se tu pracuje a z nichž ne všechny se dočkají adekvátního rozvinutí. Jako charakterová studie i společenská satira ale funguje film dobře a z hlediska režisérovy dosavadní tvorby představuje velký příslib do budoucnosti. 

To se mi snad zdá

• Žánr: satira
• Původní název: Dream Scenario
• www.a24films.com/films/dream-scenario
• USA, 2023
• Scénář: Kristoffer Borgli
• Režie: Kristoffer Borgli
• Hrají: Nicolas Cage, Julianne Nicholson, Michael Cera, Tim Meadows, Dylan Gelula, Dylan Baker, Jessica Clement, Lily Bird
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 11. 01. 2024