Recenze filmu Trojúhelník smutku. Sžíravá společenská satira o deklarované třídní rovnosti, oceněná na festivalu v Cannes

Recenze filmu Trojúhelník smutku. Sžíravá společenská satira o deklarované třídní rovnosti, oceněná na festivalu v Cannes 

Plusy
Rozdělení do tří kapitol, které režisérovi umožňuje měnit nejen dynamiku vyprávění, jeho atmosféru, ale i žánrové pojetí
Minusy
Vyvrcholení filmu mohlo být údernější, takto už doříkává načrtnuté teze z předchozích částí
8  /10

Mezinárodně ceněný švédský režisér Ruben Östlund ve svých filmech rád zkoumá lidské jednání v hraničních situacích (V moci davu, Hra, Vyšší moc). Ve svém pátém celovečerním filmu Čtverec, za nějž získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes, přišel se se satirou na současné umění a prostředí uměleckých kruhů. 

Velkou výhodou jeho přístupu je, že měří všem rovným dílem. Jeho pozice je nestranná, pozorovatelská, což je dobře vidět i na novince Trojúhelník smutek, s níž zopakoval na festivalu v Cannes úspěch předchozího snímku v podobě zisku vítězné Zlaté palmy. 

Tři dějství

Jeho první film, natočený v angličtině a s mezinárodním obsazením, je nemilosrdným, jízlivým obrazem blahobytné společnosti, v níž jedni žijí na úkor na druhých, i když pokrytecky deklarují vzájemnou sociální rovnost. Satira se ptá, zda je tato rovnost dosažitelná nebo jde jen o utopii a zároveň ukazuje, jak to dopadne, když se role prohodí a vaše privilegované status quo je vám najednou k ničemu. 

Östlund své autorské vyprávění skládá ze tří dějství. V tom prvním nás seznamuje s ústředním párem, modelkou a influencerkou Yayou (Charlbi Dean) a jejím přítelem, modelem Carlem (Harris Dickinson). Oba reprezentují povrchní svět módních přehlídek a značek, které se jen tváří, že si mohou jejich výrobky zákazníci ze střední třídy dovolit. 

Ona je v něm úspěšnější než on, protože Carl nedokáže uvolnit trojúhelník smutku, což je v terminologii z módního světa místo na čele, vystupující od kořene nosu vzhůru, kde vzniká vráska. Panuje mezi nimi profesní rivalita, spojená s pragmatickou úvahou, že atraktivní partner po boku vám zajistí větší prestiž a víc followerů na sociálních sítích. 

Z nich totiž tento pár žije. Nebo přesněji z propagace věcí na nich. Přináší jim benefity v podobě luxusních věcí či třeba pozvání na luxusní loď, kde si chtějí oba ujasnit, zda má jejich vztah nějakou budoucnost. A to už se přes jejich hádku v drahé restauraci o to, kdo a proč by v ní měl zaplatit účet, dostáváme k druhému dějství nebo kapitole, která je z celého filmu nejzábavnější. 

Hierarchie na lodi

Na zážitkově plavbě se totiž objeví ve společnosti, v níž působí jako ti zdaleka nejchudší. Tvoří ji manželský pár obchodníků se zbraněmi, ruský oligarcha (Zlatko Burić), zbohatnuvší na hnojivech, kterého tu doprovází manželka i milenka, dáma po mrtvici, starý mládenec, hledající životní lásku a další. 

Tuto smetánku obsluhuje personál, který je teambuildingovým skandováním motivován k co nejsvědomitějšímu plnění svých povinností, což se poté jistě odrazí ve výši jejich spropitného. Kvůli jeho vidině se nechají při nabízení a vykonávání služeb degradovat na úroveň cvičených opiček. Třeba tím, že se na povel jdou koupat nebo klouzat, i když to vypadá jako bohorovné pobídnutí k oddechu v jejich práci. 

e0ab91eb-3f28-445e-8dc9-62292cf2aff3

A někde v podpalubí jsou hispánci, kteří se v této hierarchii nacházejí úplně nejníž, přestože udržují celý ten stroj v chodu. Režisér ukazuje, že v deklarované beztřídní společnosti je vždy někdo nad vámi, kdo má vyšší postavení, moc, bohatství, rozhodovací pravomoci. A ten si nárokuje od těch pod ním nějaké služby, které se sic mohou tvářit jako laskavosti. 

Groteskní orgie nechutnosti

Od tohoto zbohatlického společenství se snaží držet co nejdál americký kapitán lodi (Woody Harrelson). Přesvědčením marxista, misantrop, mající problém s alkoholem. Dlouho avizovaná večeře s ním se zvrhne v probíhající bouři v groteskní orgie nechutnosti. Hosté zvrací vybrané jídlo, exkrementy se valí ze záchodových mís a paluba se mění v kluziště, pokryté zvratky a výkaly. 

Do toho se opilý kapitán s ruským zbohatlíkem hádají o podstatě komunismu a kapitalismu, citují Marxe i Reagana a jejich ideologická pře o podstatě demokracie a zlomových událostech v dějinách a místě jedinců v nich celé to dílo zkázy podbarvuje. 

e4bc9e29-d44d-49a9-a713-562bd100d079

Gagy v této scéně, která se nachází někde uprostřed filmu a trvá víc jak dvacet minut, jsou výborně načasované a představují komediální vrchol filmu. Je to přesně ta sekvence, o níž budete mluvit, když budete druhým sdělovat, na čem jste to byli v kině. 

Je v ní kus Orwellovy Farmy zvířat, kus Velké žranice, je to alegorie, v níž si bohatí lidé snaží navenek zachovat důstojnost, i když jim zvratky tečou po bradě. Celé je to prodchnuté výraznou hudební dramaturgií a střihovou brilancí a působí to jako brutální, fyzický atak intelektuální satiry fekálním humorem, který totálně ponižuje snobismus těchto postav. 

Výměna rolí

Třetí akt se po ztroskotání lodi odehrává na opuštěném ostrově s bujnou vegetací, kde dochází k dokončení zkázy z lodi. Tedy té hierarchické určitě. Privilegovaní zjišťují, že se zde nemohou spolehnout na nic z toho, co jim dávalo moc na lodi a že je třeba vytvořit nová pravidla, která by jim umožnila přežít. Protože nejsou schopni se zde o sebe postarat. 

Akceschopnost při lovu ryb nebo rozdělání ohně naopak prokáže filipínská uklízečka Abigail (Dolly de Leon), které to zajistí vůdčí postavení mezi ostatními. Spolu s ním začne požadovat i výhody, které jí byly odpírány a jež zavdají zárodky k novému třídnímu boji. Poselství, vztahující se k zneužití delegované moci, je myslím zcela zřejmé. 

Rozdělení do tří kapitol umožňuje režisérovi měnit nejen dynamiku vyprávění, jeho atmosféru, ale i žánrové pojetí. A stejně tak tlačit dopředu témata, jež jeho film reflektuje. Třetí část na ostrově pak už jen doříkává teze, načrtnuté v předchozích dvou, že lidé mají tendenci opakovat vzorce chování, díky nimž se kýžená rovnost jeví jako iluzorní. 

Režisér přitom svůj satirický výsměch snobismu, elitářství, pokrytectví, schopnosti manipulace i ideologiím, jimž lidé věří, podává tak, že se mu jím daří oslovovat jak náročnější festivalové publikum, tak to mainstreamové, kterému jde tentokrát asi nejvíc vstříc. Zlatá palma z Cannes jistě nebude jediným oceněním, které za to získá. 

Trojúhelník smutku

  • Žánr: satira
  • Původní název: Sans filtre
  • www.triangleofsadness.film/
  • Švédsko / Francie / Velká Británie / Německo, 2022
  • Scénář: Ruben Östlund
  • Režie: Ruben Östlund
  • Hrají: Harris Dickinson, Charlbi Dean, Zlatko Burić, Woody Harrelson, Dolly De Leon, Vicki Berlin, Henrik Dorsin, Iris Berben 
  • Distribuce: Aerofilms
  • Distribuční premiéra v ČR: 06. 10. 2022

Určitě si přečtěte

Články odjinud