Recenze filmu Ulička přízraků. Milovník monster Guillermo del Toro v noirovém dramatu nachází démony v lidské duši

Před čtyřmi lety získal za svou monster romanci Tvář vody Oscara za nejlepší film a režii. Mexický režisér Guillermo del Toro v této variaci na pohádku o Krásce a zvířeti zároveň složil multižánrovou poctu klasickému Hollywoodu padesátých a počátku šedesátých let.

Pomalé tempo vyprávění

Hororům studia Hammer zas vzdal hold v gotické romanci Purpurový vrch. A nyní přichází do kin s kriminálním dramatem, které v sobě nese výrazné prvky filmů noir. Zlatý věk těchto filmů byl ve čtyřicátých a padesátých letech, kdy vznikla i původní adaptace debutového románu Williama Lindsayho Greshama.

Kniha vyšla v roce 1946 a její autor v ní zužitkoval zážitky kamaráda cirkusáka, s nímž sloužil jako dobrovolník ve španělské občanské válce, i vlastní fascinaci tímto prostředím. O rok později se toto trýznivé dílo o temných zákoutích lidské duše a mechanismech manipulace dočkalo filmového převedení, jež sice v kinech propadlo, ale časem získalo na kultovním statusu.

I film Guillerma del Tora americkými kiny před Vánoci prosvištěl bez výraznějšího komerčního úspěchu, což se vzhledem k charakteru předlohy i jejího zpracování dalo možná očekávat. Ulička přízraků je totiž na hony vzdálená současným blockbusterům.

Sází na pomalé tempo vyprávění, kdy během dvou a půl hodinové stopáže dopřává postavám dostatek času, aby se mohly profilovat a ukázaly se jejich motivace. Zároveň si připravuje půdu pro následné zvraty a rozvinutí témat, jež v sobě románová předloha obsahuje.

Věrnější předloze

Oproti filmu Edmunda Gouldinga z roku 1947 je věrnější této předloze a vyznění snímku tak působí ještě temněji a bezútěšněji než původní verze. Což je patrné především v samém závěru, kdy příběh vzestupu a pádu dospěje k tomu druhému. To je samozřejmě dáno i tím, že není omezen Haysovým produkčním kodexem, určujícím co se ve filmech nesmí objevit z hlediska morálky, jako jeho předchůdce.

Režisér sám zdůrazňuje, že jeho film spíš než remakem je právě věrnější adaptací knihy, natočenou už bez cenzurních kompromisů. Nová adaptace je o čtyřicet minut delší než ta původní, víc se věnuje původu a motivacím postav, u hlavního antihrdiny pak jeho vztahu k alkoholickému otci a pocitu viny za smrt člověka, který ho zasvětil do umu mentalistů.

Co zůstává s původním filmem stejné, je rozdělení vyprávění do dvou polovin. Ta první, o něco menší, nás zavádí do prostředí kočovných cirkusáků. Na konci třicátých let se k nim přidává tulák Stanton Carlisle (Bradley Cooper), který se nejen od principála, ale především od opileckého manžela jasnovidky učí tajům, praktikám a trikům tohoto řemesla.

Mezi ně patří i předstírání čtení cizích myšlenek, v němž se zdokonalí natolik, že se rozhodne spolu s jeho zamilovanou kolegyní Molly (Rooney Mara) odejít od cirkusu do New Yorku, kde rozjedou vlastní byznys. Mezi honosnou smetánkou pořádá seance, kde na jedné z nich narazí na psycholožku Lilith (Cate Blanchett), která jeho spiritistickou dráhu posune na jinou úroveň.

Lidské zrůdy

Jakou, to je předmětem druhé, noirově laděné poloviny vyprávění. Ta první má některými motivy blízko ke kontroverznímu dramatu z cirkusového prostředí Zrůdy (1932), zejména v postavě nešťastné lidské pouťové atrakce, divouse, proměněného alkoholem v pudové zvíře.

Na rozdíl od režisérových předchozích opusů tu ale žádná fantaskní monstra nevystupují. Zrůdy a to ty lidské tu ale přítomné jsou. Takové, které překračují v touze po chamtivosti nebo pomstě svou lidskost a jež démony ukrývají ve svém nitru. Tyto postavy jsou ochotny využívat jedna druhou, manipulovat sebou navzájem a ponoukat ke zločinu. Což jsou všechno obsahové prvky, blízké filmům noir, k nimž odkazuje i postava záludné femme fatale.

Guillermo del Toro noirový nebo neo-noirový žánr ctí i z hlediska formy. Způsobem práce se světlem a stínem, zatmívačkami, ponurou atmosférou zabláceného cirkusového prostranství, k němuž pak kontrastně používá ve stylu art deco vyvedené a zářivě nasvícené newyorské interiéry.

Působivé retro

Dobová výprava, kostýmy, stylové rekvizity, to všechno vytváří působivou atmosféru příběhu, který využívá postupy, konvence a formální prvky filmů noir, jenž se tu žánrově snoubí s thrillerem, psychologickým dramatem a moralitou.

Moralita přivádí příliš ambicióznímu manipulátorovi Stanovi do cesty rovnocennou soupeřku na tomto poli v podobě Lilith a nakonec vystavuje hořký účet jeho neschopnosti odhadnout, kam až může z etického hlediska ve svém nabubřelém sebevědomí zajít. Oba představitelé se zhostili svých partů přesně v intencích noirového žánru, kdy kočičí oči Cate Blanchett mohly být Bradleymu Cooperovi varováním, že s pokušením přichází i nebezpečí.

Větší prostor získaly proti původnímu filmu ženské postavy, jež ztvárňují Rooney Mara a Toni Collette, které jsou definovány vztahem ke Stanovi a ochotou mu podléhat. Záležet si dal režisér i na obsazení vedlejších úloh, stejně jako na podmanivém retro vizuálu tohoto noirového příběhu o vzestupu a pádu, který nás nechává nahlédnout za oponu varietního iluzionismu. To, co tam nachází, působí velmi deziluzivně.

Ulička přízraků

• Žánr: film noir
• Původní název: Nightmare Alley
• www.searchlightpictures.com/nightmarealley/
• USA, 2021
• Scénář: Guillermo del Toro, Kim Morgan (předloha William Lindsay Gresham)
• Režie: Guillermo del Toro
• Hrají: Bradley Cooper, Cate Blanchett, Toni Collette, Willem Dafoe, Richard Jenkins, Rooney Mara, Ron Perlman, David Strathairn
• Distribuce: Falcon
• Distribuční premiéra v ČR: 27. 01. 2022