Alice Nellis je velice šikovná mladá dáma mnoha talentů. Tato překladatelka, hudebnice, internetová designérka (stránky pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR), scenáristka, divadelní a filmová režisérka, stála například i za vybudováním pražského kulturního centra Meet Factory.
Před čtrnácti lety debutovala filmem Ene bene, za nějž byla oceněna hlavní cenou na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu. Její následný film, road movie Výlet (2002) získal Českého lva za scénář. A Tajnosti (2007) s Ivou Bittovou v hlavní roli už si z Vachlerovy vegetariánské show odnášely cenu nejvyšší pro nejlepší film.
Pokud bychom v této trojici filmů hledaly nějaké společné znaky, byl by to především cit pro rozvíjení vztahových situací. Alice Nellis si všímá rodinných propletenců, vztahů partnerských i rodičů a dětí, které jsou poznamenány únavou, nedorozuměním nebo nevyřčenými bolístkami z minulosti.
Její filmy operují v typickém českém žánru tragikomedie a je pro ně typická směs melancholie a komediální zkratky. Ta se projevuje v dobře napsaných dialozích postav.
Vstříc většinovému vkusu
Po jejím asi nejosobnějším snímku Mamas & Papas (2010) a odstoupení od projektu Lidice ze zdravotních důvodů se ale v její tvorbě něco změnilo a ona jakoby přehodila výhybku. Zřejmě se podívala, kolik lidí chodí do kina na lidové komedie Marie Poledňákové nebo Jiřího Vejdělka a rozhodla se, že zkusí jít popcornovému divákovi taky naproti.
Použila k tomu stejnojmennou hru skotské autorky Liz Lochheadové, která se v její režii s úspěchem hrála sedm sezón na jevišti Divadla Na zábradlí. Film Perfect Days - I ženy mají své dny (2011) reflektoval pro filmařku osobní téma, přítomné i v předešlém snímku (touha po dítěti), ale komediální forma, kterou k tomu Alice Nellis zvolila, mi připomněl právě pozdní filmy Marie Poledňákové o líbajícím bohu a ďáblu (pitvořivé chování postav, neodpovídající jejich věku).
Muzikantská rodina
V jejím šestém celovečerním filmu v tomto úkroku k nenáročnosti a přitakání většinovému vkusu pokračuje. Novinkou je, že se poprvé ve své tvorbě vzdává intimního nahlížení do ženských osudů. Už nezkoumá jako v Ene bene nebo Výletu jednu rodinu, ale rodin hned několik. Ty jsou ve vyprávění propojené skrze příběh čtyř muzikantů, kteří se pokouší o comeback.
Alice Nellis přichází s novým modelem jedné velké muzikantské rodiny, v níž nechybí členové kapely, úlisný manažér, jejich vzdorovité děti, mrtvé manželky, manželky na zabití, mladé novomanželky s malým dítětem či milenky dávné a současné.
Ukázkový multigenerační film
Díky tomuto věkovému rozvrstvení se Revival stává ukázkovým příkladem multigeneračního filmu, v němž si každá generace najde to své. Generace Pražského jara a květinových dětí si vzpomene na vystřízlivění z husákovské normalizace, která nemohla připustit, aby rockové kapely zpívaly anglicky a jejich členové měli dlouhé vlasy.
Generace, která se dnes nachází ve středním věku, je ve filmu zastoupena manažerem Holubcem v podání Richarda Genzera. Na normalizační období kouká jako na mýtus, s nímž se dá účelově pracovat a vykládat ho podle vlastní libovůle. Zde se Alice Nellis jako autorka scénáře, vzniklého na námět producenta Rudolfa Biermanna, pouští na hodně tenký led, jehož úskalí zmíním v recenzi později.
Nejmladší generace je v příběhu zastoupena synem (Vojta Dyk) jednoho z muzikantů a manažerovou dcerou (Jenovéfa Boková). Politika je jim úplně ukradená a počínání svých rodičů sledují s útrpným úsměvem, vyplývajícím z pocitu trapnosti za ně, nebo v lepším případě se snaží být charakternější než oni.
Konflikty pouze předstírané
K žádným vyhroceným dramatickým konfliktům mezi generací rodičů a dětí ale nedojde, na to hladí Alice Nellis diváky až příliš po srsti a nesváry filmových postav kočíruje k žádanému usmíření. Platí to i pro spíše předstírané pnutí mezi členy obnovené kapely, jež se v závěru jako mávnutím proutkem vyřeší.
Toto pnutí se váže jak k minulosti, tak přítomnosti kapely Smoke. V minulosti jde o nejasné okolnosti rozpadu skupiny, v přítomnosti o lež, jež vedla k jejímu znovusjednocení.
Všechny pseudoproblémy a konflikty vyplývají z pouhé neschopnosti postav říct si pravdu. Díky násobení drobných lží hrozí, že by se comeback mohl zhatit dřív, než začal.
Proč se skupina rozpadla?
Kapela Smoke byla před čtyřiceti lety velice populární československou skupinou. Šlo o jakousi domácí obdobu Rolling Stones. Nebo Beatles, jak naznačují plakáty k filmu, parafrázující obal desky Abbey Road.
V roce 1972 se ale kapela rozpadla. V Televizním klubu mladých to s povděkem kvituje jeho tehdejší moderátor jako konec jedné ideologické diverze. Vždyť naše mládež, pevně ukotvená v socialistické společnosti, přeci nemá zájem o vlasatce, přiklánějící se k západní kultuře a zpívající texty v anglickém jazyce.
Alice Nellis tuto zprávu inscenuje velice přesně v duchu dobové propagandy. To, že z této archivní reportáže nelze poznat, kdo je kdo v pozdějším věku, je logické, neboť jde o materiál fiktivní.
Po tomto krátkém úvodu, který se snaží vzbudit naší zvědavost ohledně toho, proč se skupina rozpadla, jsme přeneseni do současnosti.
Na počátku stála zdánlivě nevinná lež
Bývalí členové kapely se potkávají na pohřbu ženy jednoho z nich. Baskytaristy Václava (Bolek Polívka). Společně si zde zahrají a zrovna moc jim to neladí. Přesto se v hlavě prohnaného agenta Holubce zrodí plán na jejich comeback. Rozhodne se ho realizovat s majitelem krachujícího hudebního studia Milanem (Karel Heřmánek), který ve Smoke obhospodařoval klávesy.
Ten má své kolegy přesvědčit, aby do toho šli. Což se nakonec i stane, byť každý z nich tak činí z jiných důvodů. Váhavce a ty, kteří se bojí, že jejich hudba už nebude nikoho zajímat, přesvědčí manažerova lež o blížící se smrti Václava, který by si chtěl s kamarády ještě naposledy zahrát.
Slovenský zpěvák Ota (Marián Geišberg) se přidá, protože jako jediný z kapely stále žije podle hesla „sex, drogy a rokenrol“. Je to ale právě on, komu smrtka ve skutečnosti visí na jazyku a svým bouřliváckým chováním se snaží zaplašit strach z ní.
Milan věří, že by mu reunion pomohl získat peníze na záchranu studia. Má mladou ženu (Lucie Žáčková), čerstvě narozené nemluvně a cítí, že mu život přerůstá přes hlavu. Nejtěžší bude ale přemluvit kytaristu Karla (Miroslav Krobot), kterého spoluhráči považují za toho nejtalentovanějšího z nich.
Doma mu ale vládne jeho manželka Yvonne (Zuzana Bydžovská), která propadla hnutí New Age a nutí svého muže, aby se spolu s ní věnoval etno hudbě. Tedy hudbě, jež je podle tvůrců prostředkem vyjádření neumětelů, kteří neumějí hrát na žádný nástroj.
Yvonne se ve vyprávění stává tou nejsměšnější figurou. Její hudební netalentovanost a majetnické nároky, v kombinaci s jejími velikášskými ambicemi a neschopností je reálně posoudit, odkazují k postavě Yoko Ono, jíž je přičítán hlavní podíl na rozpadu Beatles. S tímto motivem ženy jako zkázy kapely je pracováno i v Revivalu.
Plán na ovládnutí bulvárního prostoru
Každého ze čtveřice muzikantů život nějak semlel a rockoví důchodci z toho teď hledají cestu ven. Nejvíce asi Václava, který přesto v kapele díky své povaze funguje jako klidná, stmelující jednotka. Učí malé žáčky v lidušce, které to moc nebaví. Ovdovělý manžel a otec se snaží svědomitě starat o syna Vojtu (Vojta Dyk), který je lídrem populární emo kapely. Vojta se špatně vyrovnává se smrtí své matky, což se podepisuje na jeho vztahu s otcem.
Obnovenou kapelu, která začne zkoušet, doplní ještě nový bubeník (Jan Ponocný), který je slepý. Jeho slepota zde neslouží k citovému vydírání diváků, ale jako zdroj dvou nebo tří vtipů.
Manažer Holubec dá tuto sestavu za pomocí několika zpočátku nevinně vyhlížejících lží dohromady. Jeho plán na oživení zájmu o ně postupně začíná nabírat na čím dál větší absurditě, která ale čtenářům bulvárních médií až tak tak přitažená za vlasy jistě nepřijde.
Neboť těm bystřejším z nich připomene praktiky, jimiž se řídí showbyznys. Tedy alespoň ten showbyznys, který musí ke svému prosazení používat obskurní mediální existence. A je jedno, jestli se pyšní jménem slavné italské herečky nebo schovávají chlast popové hvězdě osmdesátých let.
Milan má na koncertě v Rakovníku (cítíte, čím název tohoto města zavání) předstírat infarktové kóma, které vzbudí zájem právě těchto médií. Kapela se díky tomu stane středem mediální pozornosti a hladce se jí pak podaří vyprodat klub SaSaZu. Což přinese slávu a bohatství především jejich manažerovi, který si umí smlouvy s kapelou správně ošéfovat.
Všichni jsou už v SaSaZu
Film skrze tyto plány bezskrupulózního manažera satiricky ironizuje a kritizuje kooperaci hudebního průmyslu s bulvárními médii. Jde o reflexi vtipnou, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že Revival se vysmívá něčemu, na čem se sám podílí.
Product placement je zde přítomný takřka na každém kroku. Někdy je propagace výrobků maskována chytřeji, jako v případě žlutého italského autíčka, s nímž se dá kvůli jeho velikosti všude zaparkovat. Jinde začne vyloženě lézt na nervy. Stačí dvacetkrát nebo ještě víckrát zopakovat slovo SaSaZu a nemáte už nikdy chuť do této klubové mekky páchnout.
Bez Vojty Dyka to nejde
Podobně jako s výrobky (whisky) a podniky (pizzerie) se tu propagačním nebo chcete-li pragmatickým stylem nakládá i s postavou, již ztvárňuje Vojta Dyk. Už v Perfect Days byla přítomná ukázka z představení La Putyky, která neměla v ději jiné opodstatnění než upozornit ty, kteří ještě fenomén tohoto vyhledávaného moderního cirkusu nezaznamenali.
V Revivalu je pak postava Vojty Dyka a jeho skupiny Darkwerk (což je emo variace na Nightwork) jen proto, aby do kin zavítaly i mladé (spíš) divačky, které by ho jinak asi spíš minuly. Společné vystoupení Smoke a Darkerk v klubu (jehož jméno už tu zaznělo) přispěje k sblížení rebelujícího syna a jeho otce.
Je to doprovázeno klišovitými životními moudry typu „nesmějte se nám a naší muzice, protože jednou budete, to co my". Co je naopak na této scéně sympatické je fakt, že Alice Nellis nijak nezakrývá, že důvodem, proč byl klub vyprodán, nebyl zájem o Smoke, ale o jejich předkapelu.
Z mého pohledu se ani není čemu divit. Hudbu, jíž se zde prezentuje kapela Smoke, složil Jan Ponocný, který s Alicí Nellis spolupracoval už na filmech Mamas & Papas a Perfect Days a v Revivalu si zahrál postavu slepého bubeníka. Soundtrack fiktivní kapely má působit jako imitace rockové hudby počátku sedmdesátých let, jen jsem celý film přemýšlel které. Pro mě jde o imitaci až příliš těžkopádnou, u níž si dovedu jen těžko představit, že tato muzika by vyzařovala magii, kvůli níž se na muzikanty hážou kalhotky na podium.
Skvělá herecká souhra těch, co na sebe slyší
Krobotova hláška o nehygieničnosti tohoto zvyku pobaví, stejně jako některé další konsekvence zápletky o jednom podvodu, který báječně vyšel tím, že se vůbec nepovedl, jak příběh filmu charakterizuje jeho režisérka.
Film skvěle funguje v momentech, kdy spolu čtveřice hlavních protagonistů jen tak nezávazně klábosí a přitom se nenásilně vyjevuje to, čím si za léta odloučení prošla. Herci jsou výborně sehraní, je znát že na sebe lidsky slyší i v reálném životě, což se do jejích výkonů pozitivně promítá.
U Karla Heřmánka se mi minimálně v posledním desetiletí zdálo, že na něho televize i film zapomíná a jsem rád, že v současnosti dochází v obou médiích k nápravě této situace. Jeho spolužák z JAMU Bolek Polívka je podobně jako on (nejen) komediální talent od Pánaboha.
Jen mám opět neodbytný pocit, že se režisérům nedaří zkrotit jeho ego. Jeho filmové účinkování mi pak připomíná prodlouženou ruku jeho Manéží nebo pořadu Polívka na víně, kde zvlášť v druhém jmenovaném jen obtížně chápe, že by měl nechat i nějaký prostor pozvanému hostu a ne exhibovat na jeho úkor.
Za jeho nejlepší porevoluční výkon považuji stále roli faráře Holého v Zapomenutém světle, kde se Vladimíru Michálkovi podařilo jeho herectví zklidnit a zvnitřnit. Z tohoto pohledu se mi velmi líbil i v Revivalu, kde na sebe nestrhává pozornost vnějškově, ale vnitřní silou a v dobrém slova smyslu obyčejností a sympatickou upozaděností své postavy.
Marián Geišberg jako leader kapely mi přišel naopak až příliš nuceně živelný. Jak ve svých, často vulgárních, proslovech, tak v ukázce hédonistického užívání si života. Z hlediska směřování postavy, je ale toto její nastavení pochopitelné.
Miroslav Krobot je opět minimalisticky úsporný a svým suchým hereckým projevem a pokerovou tváří si většinu vtipných scén krade pro sebe. Na to jsme u něj už zvyklí a já jsem moc zvědavý, zda se pokusí tuto hereckou šarži obohatit o nové prvky.
Zuzana Bydžovská jako jeho bio-manželka, diktující mu hystericky ten správný alternativní styl života, hraje svou postavu přesně tak, abychom pochopili, že se jí její partner musí jednou vzepřít.
Za ostřílenými hereckými kozáky nezaostává ani Richard Genzer jako bezcharakterní manažer, ani jeho filmová dcera Miriam v podání Jenovéfy Bokové. Ta si vystřihla empatickou roli mladé dívky, která se nechce vůči druhým chovat stejně mizerně jako její otec.
Z herecké souhry všech zúčastněných je cítit uvěřitelná chemie mezi nimi, která se snaží zastřít fakt, že to, co mělo být zdrojem nedorozumění mezi muzikanty, tedy bobtnající lži a klamy, se jedním koncertem v SaSaZu vyřeší. Heřmánek řekne spoluhráčům sorry a nikdo se v tom dále moc nepitvá.
Až přílišné karikaturní zjednodušení
Pokud lze hereckou stránku označit za největší plus Revivalu, značný problém jsem měl s jeho vyzněním, vztahujícím se k především k době minulé, tedy normalizační. Ale vlastně v návaznosti na ni i k té současné.
Alice Nellis ve snaze o karikaturní nadsázku zjednodušuje prakticky všechny aspekty svého vyprávění. Rocková hudba totiž není o házení kalhotek na pódium, ale především o emotivním sdělení, s nímž souzníte a které částečně formuje vaše vnímání světa. Stačí si vzpomenout v této souvislosti na autentičnost nedávno zemřelého Filipa Topola z Psích vojáků.
Podobně zjednodušuje i mechanismy, jimiž se řídí hudební byznys a média. Oproti jejím předchozím filmům se upíná ke klišovitosti i ve vylíčení rodinných vztahů, což se odráží ve spíše předstíraném napětí mezi otci a jejich dětmi. A značně banalizuje historii i této země.
Problematický výklad disidentství
Protřelý manažer Holubec se snaží Smoke prezentovat v médiích jako disidentskou kapelu, i když se této nálepce sami muzikanti brání. Při natáčení klipu v kotelně je před finskými filmaři představuje jako ty, co se zde potkávali s Václavem Havlem a Plastic People of the Universe.
Opravdu nevím, čí to byl ve scénáři nápad, že v dnešní době zabírá v hudebním showbyznysu nálepka disidentství kapely. Tvůrci nám vnucují představu, že když se o nějaké kapele řekne, že má disidentskou minulost, tak jí to pomůže v prodeji desek, návštěvnosti koncertů nebo uplatnění v médiích.
Kdo viděl v posledních letech nějaký zábavný pořad, ať už veřejnoprávní nebo komerční televize, ví, že je tomu zcela jinak a že mezi světem undergroundu a mainstreamové populární hudby vězí nedozírná propast.
Mohlo by se zdát, že manažer Holubec je jen pitomec, který toto neví a žije stále v zajetí bludných představ o fungování showbynysu z doby po pádu komunistického režimu. Normalizační popové hvězdy si posléze v rozhovorech stěžovaly, že je v této době nehrály v rádiu, ani televizi a namísto nich se tam objevovali folkáči a androši.
Alice Nellis chtěla zřejmě ukázat, jak zjednodušeně se více než dvacet let po revoluci v médiích (převážně bulvárního charakteru) vnímá normalizační realita. Pro demonstraci tohoto faktu použila vlastní komediální zkratku, která působí ale značně nešikovně.
Neboť se zdá, že si utahuje z těch po bitvě se vždy objevivších hrdinů, kteří se označují za oběti komunistické perzekuce, aniž by na to měli právo. Étos disidentství v tomto momentě získává četné trhliny a naopak se rehabilituje mlčenlivé přežívání tzv. šedé zóny. Věřím, že toto ideové vyznění není záměrem, ale jak již bylo řečeno spíše nechtěnou nešikovností.
Spíš comeback než revival
Revival se dle mne stane domácím diváckým hitem. Možná největším z českých filmů v tomto roce. Svědčí o tom ostatně už jeho vítězství v divácké anketě Práva na karlovarském festivalu. Byl zde uveden až v samém závěru festivalu a všechny své konkurenty v hlasování předběhl.
Jeho největší předností jsou herecké výkony, kdy se nakažlivá radost z toho, jak na sebe představitelé členů kapely slyší, přenáší i na diváka. Zbytek je alespoň pro mne ale značně problematický.
Kamera i celkový vizuální ráz evokuje spíš televizní produkci, což je jev u českých filmů poměrně běžný. Zvuk je nějak špatně smíchán a dialogům je na mnoha místech špatně rozumět. Product placement z toho trčí na sto honů a název Revival je značně matoucí.
Tímto termínem se přeci označují kapely, hrající repertoár někoho jiného, což není příklad skupiny Smoke. Ale nechť, název Comeback už je spojen s populárním seriálem a Reunion není zas moc divácky přitažlivý název.
Divácký hit
Všechny výtky se ale ukazují víceméně jako liché, protož Alice Nellis chtěla natočit mainstreamovou, nadgenerační komedii, která by přitáhla do kin příslušníky všech věkových skupin. Těm nejmladším, kteří by film možná minuli, pragmaticky předhodí vějičku v podobě Vojty Dyka a jeho kapely. Těm starším, kteří do kina moc nechodí, populární tváře, známé z televizní obrazovky, o nichž se všeobecně ví, že jsou dobrými herci.
Ve svém posledním filmu prokazuje, že se poučila z úspěchu Jiřího Vejdělka a Marie Poledňákové a pochopila, co si většinový divák žádá. Na rozdíl od Jiřího Vejdělka ale divákovi nepodsouvá, že nevěra je kořením nebo záchranou manželství, ani nenutí herce v letech, aby se chovali jako puberťáci, jak tak činí Marie Poledňáková.
Co má v životě smysl
Radši se snaží o vážnější přesah, který by vypověděl něco o stáří, nemoci a smrti, jíž příběh začíná a končí. Činí tak odlehčeným stylem, který nenarušuje pohodu z letního vyprávění o tom, co má v životě po všech špatných nebo problematických rozhodnutích skutečně cenu.
Pro čtveřici dávných přátel je to muzika. Prostřednictvím ní si při svém comebacku po čtyřiceti letech uvědomují, že už si nemusí lhát do kapsy a dokazovat si, že ještě ohromí mladé holky, které po nich budou na koncertech vrhat své spodní prádlo. Smiřují se s tím, že po pódiu už nebudou běhat jako Mick Jagger a že se pro ně hraní stane především příležitostí, jak se vzájemně setkat a získat zpět svou mnohdy ztracenou důstojnost.
Toto poselství předává Alice Nellis tou nejpřístupnější formou divácké letní komedie, jež si na rockové bouřliváctví spíš jen hraje. Režisérka se Revivalem vzdaluje svým osobnějším (Mamas & Papas) i ambicióznějším (Tajnosti) titulům a zabydluje se v pohodlných pelíškách měšťácké konvence. Sám jsem zvědavý, jak se v nich bude umět do budoucna ve svých dalších projektech pohybovat.
Revival
- Žánr: hudební komedie
- www.bontonfilm.cz/revival.html
- ČR 2013
- Scénář: Alice Nellis
- Režie: Alice Nellis
- Hrají: Bolek Polívka, Miroslav Krobot, Karel Heřmánek, Marián Geišberg, Vojtěch Dyk, Zuzana Bydžovská, Jenovéfa Boková, Lucie Žáčková, Jana Hubinská, Richard Genzer
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 07. 2013