Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel: recenze filmu

16. května 2014

Švédský Jára Cimrman prochází coby pyrotechnik-amatér třaskavými dějinami 20. století v nejdražším švédském filmu všech dob, který působí jako mix Forresta Gumpa a černohumorné poetiky bratří Coenů.

Z literární prvotiny švédského novináře a televizního producenta Jonase Jonassona (1961), která vyšla v roce 2009, se stal bestseller. Alespoň měřeno úspěchem na starém kontinentě (Francie, Německo). Knihy Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel se celosvětově prodalo na šest milionů výtisků a byla vydána ve více jak čtyřech desítkách zemí.

V roce 2012 vyšla ve Velké Británii, v USA a rovněž i u nás. Tištěnou verzi románu doprovodila rovněž jeho audio podoba, kterou namluvil herec Martin Stránský. Tato nahrávka trvá bezmála 13 hodin a šlo o první souběžné vydání knihy a audioknihy na českém knižním trhu.

Literární i filmový trhák

Jak už název knihy napovídá, autor prostřednictvím něho ironicky odkazuje k populární trilogii Stiega Larssona a mnoha jiným titulům skandinávské literatury, jež se již delší dobu těší velké čtenářské oblibě. A ironický, potměšilý či pitoreskní je i charakter vyprávění filmové adaptace této knihy.

Její realizace se chopil sedmačtyřicetiletý švédský herec a režisér Felix Herngren. A jeho třetí režijní počin se pro něho stal opravdovou výzvou, neboť rozpočtově jde o nejdražší snímek v historii švédské kinematografie. Čtenáři, díky nimž se kniha stala ve Švédsku nejprodávanějším titulem roku 2010 i toho následného, si její převedení nemohli pochopitelně nechat ujít ani v kinech.

Ihned po uvedení do švédských kin na konci prosince 2013 zaznamenal film obrovský úspěch a do poloviny ledna ho navštívilo přes milion diváků. Tím se zařadil mezi divácky nejúspěšnější švédské filmy všech dob vedle snímků jako Tak jako v nebi (2004), Arn - Riket vid vägens slut (2008) nebo Muži, kteří nenávidí ženy (2009).

Poslední dobrodružství

O to, aby román fungoval i na filmovém plátně, se režisér a scenárista Felix Herngren přičinil už tím, že ke spolupráci na scénáři vyzval samotného autora Jonase Jonassona. Společně vytvořili tvar, který ctí kompoziční strukturu literární předlohy právě v prolínání dějové roviny vzpomínkové a současné.

V té současné se v úvodu seznamujeme s Allanem Karlssonem, který se druhého května roku 2005 dožil sta let. V domově seniorů v Malmköpingu mu v tento sváteční den chystají oslavu. S dortem a proslovy městských potentátů. Jeho tady ale už nic nedrží.

Jediného blízkého tvora, kocoura Molotova (odkaz k Jonassonově vlastní kočce), mu před příchodem do domova důchodců zabila liška. V domově už jen tak tiše a nevzrušivě dožívá, čemuž se rozhodne v den svých narozenin vzepřít. Nepozorovaně proto uteče oknem svého pokoje a vydá se na svou poslední dobrodružnou cestu.

Způsob, jakým se za pomocí výbušné nálože rozhodl zúčtovat s liškou, totiž divákovi hned v prologu naznačí, že nemáme co dočinění s tak úplně obyčejným staříkem v trepkách a pyžamu.

S gangstery i policií v patách

Allan (Robert Gustafsson) z domova důchodců zamíří na nádraží, odkud mu peníze, jež má u sebe, stačí na lístek do pár kilometrů vzdáleného městečka za kopcem. Už na nádraží díky nešťastné shodě náhod dostane jeho putování hodně bizarní nádech.

Allan totiž omylem nevrátí kufr mladíkovi, který mu ho nechal na hlídání, než odešel na toaletu. A jak se ukáže, tento kufr v sobě ukrývá lup ve výši 50 milionů švédských korun, které měli členové motorkářského gangu předat gangsterovi, pro něhož fungovali jako zprostředkovatelé.

Po Allanovi, jenž zmizel z pečovatelského domu, je po informování personálem domova vyhlášeno policejní pátrání, jehož se ujímá nepříliš schopný komisař. Jde po něm i trojice motorkářů, poháněná čím dál víc vynervovaným původním majitelem (Alan Ford) obsahu kufříku.

Trojice společníků

Na cestě, posléze útěku s odcizeným kufříkem, se k Allanovi přidává trojice společníků. Dva muži a jedna žena. Bytosti nepříliš šťastné ve svých osudech a předchozích životech, které tímto dobrodružstvím nemohou moc ztratit, ale naopak získat.

Julius (Iwar Wiklander) je nejstarší z nich. Benny (David Wiberg) studoval a nedokončil tolik škol, že je ho možno považovat za amatérského odborníka na hned několik oborů lidského vědění. Gunillu (Mia Skäringer) pronásleduje stín v podobě jejího bývalého partnera, který se nesmířil s jejich rozchodem a má příbuzensky hodně společného s jedním členem zločineckého gangu. Gunilla je navíc majitelkou cirkusové slonice, která se stane další členkou výpravy.

Allan si ale nebezpečí, hrozící jemu i jeho kumpánům, moc nepřipouští. Vzhledem ke svému věku už nemá moc co ztratit a jeho předchozí zkušenosti ho na různé zkoušky osudu připravily.

Třaskavá exkurze dějinami 20. století

Paralelně s dějem přítomným, připomínajícím variaci na příběhy coenovských černých komedií, plných packalů a absurdních náhod, totiž sledujeme i ten retrospektivní. V něm se skrze Allanovo vyprávění odhalují okolnosti jeho barvité životní poutě, kdy ho jeho záliba v třaskavinách všeho druhu přivedla až k nejdůležitějším milníkům a osobnostem 20. století.

Na počátku jeho stoleté pouti stáli jeho rodiče. Otec revolucionář, který v rodné švédské vesničce pobuřoval tím, že na Den dětí propagoval kondomy. Proto, aby chudí nebyli ještě chudší. Pak ho jeho srdce bouřliváka zaneslo z monarchistického Švédska do Ruska, kde si koupil na náměstí patnáct metrů čtverečních půdy, jež si oplotil a vyhlásil na nich samostatnou republiku, kde by mohl hlásat své názory.

Matka ve stejné době vážně onemocněla a před svou smrtí mu kladla na srdce: „Nepřemýšlej tolik, ale dělej něco. Jediná věc je jistá, že všechno je tak, jak je a bude tak, jak bude.“ Tímto mottem, majícím základ ve zdravém selském rozumu, se pak řídil celý život.

V devíti letech zůstal Allan sám, skončil se základním vzděláním a jal se shánět práci. Náhoda tomu opět chtěla, že koníček, spočívající ve vyhazování věcí do vzduchu, se mu stal i zaměstnáním. Ve zbrojovce se seznámil s komunistickým agitátorem a odpůrcem Franca Estebanem, skrze nějž se zapojil do španělské občanské války.

Jeho odbojová činnost ale opět nabere tak absurdní povahu, že ho Franco považuje za svého zachránce, s nímž se účastní společné pitky s tancem. A že nejde o jeho zdaleka poslední pijatiku s významnými politickými hybateli historie dvacátého století.

Studenoválečnický agent

Od vyhazování mostů ve Španělsku se dostane k projektu Manhattan, což byl krycí název pro utajený americký vývoj atomové bomby za 2. světové války. Seznámí se zde s jeho duchovním otcem Robertem Oppenheimerem, jemuž poradí, jak uvést jaderný výzkum do praxe.

Zúčastní se s ním jaderného testu Trinity na cvičné střelnici vojenské základny v Mexiku, kde vedle něho nesedí nikdo jiný než vicepresident Harry S. Truman, který ho po úspěšné zkoušce pozve na skleničku. Jen tak náhodou zrovna v té chvíli umírá prezident Roosevelt a Truman je povolán na jeho místo.

Pyrotechnik-amatér získává status odborníka na výzkum jádra, čehož se po válce snaží využít ústy premiéra Erlandera i jeho rodná vlast. Než se tak stane, předběhne ho ale prostřednictvím fyzika Jurije Popova ta ruská. Setkání se samotným Stalinem a poznámky o tom, co by muži neměli rozhodně dělat, ho přivedou do sovětského gulagu.

Zde plánuje útěk s Herbertem Einsteinem, dementním bratrem slavného Alberta. Jejich přátelství ho přiměje k účasti na banketu během studentských bouří roku 1968 ve Francii. Odhalí zde ruského agenta, čímž se nastartuje jeho studenoválečnická kariéra dvojitého agenta CIA a KGB.

Jeho činnost spočívá ponejvíce v předávání materiálů, jež by jinak skončily v koši, protistraně. Ta je považuje ale za natolik důležité, že kvůli tomu umírají lidé. Allan stačí poznat ještě Reagana i Gorbačova, ale pád berlínské zdi jeho agentskou dráhu ukončí.

Jára Cimrman s výbušninami

Na tak trochu věčného kluka, který má rád, když to kolem něj bouchá, zažil Allan hodně pohnutý život. Politika mu do něj neustále vstupovala, aniž by o to nějak stál nebo si to významněji připouštěl. Na to zůstal příliš svéhlavičkou, která se nemusela mocným tohoto světa podbízet, ale naopak oni vyhledávali jejich služeb.

Allan si přál mít v životě klid a potěšení v podobě pár drinků, ale ono se to vždy nějak zvrtlo. A on se bez nějakého výraznějšího pocitu vlastní důležitosti stával hybatelem mnoha významných historických okamžiků. Zkrátka takový Jára Cimrman s výbušninami, které mu otevírají cestu do nejvyšších pater světového dění.

Když zůstaneme v domácím prostředí, není Jára Cimrman jedinou fiktivní postavou, která nás v souvislosti s tím, jaká je funkce Allana Karlssona ve vyprávění, napadne. Autor předlohy Jonas Jonasson přiznává, že je velkým fanouškem Jaroslava Haška a jeho Osudů dobrého vojáka Švejka.

A právě Švejkův selský rozum a výsměch všem ideologiím a fanatismům je blízký i Karlssonovi. On si ale na rozdíl od Švejka nemusí nasazovat masku idiota, aby přežil. Je natolik svůj, že se dějinám nemusí přizpůsobovat, ale naopak je nevědomky ovlivňuje.

Poznáváme v něm hodně i z naivity Jana Dítěte z Hrabalova Anglického krále. Konfliktním světem se snaží proplout nekonfliktně, ale zároveň i beze strachu z věcí, jež nemůže ovlivnit nebo které by mu mohly už dopředu svazovat ruce. S úctyhodným věkem se pak jeho nadhled nad dějinným i lidským pinožením jen umocňuje.

Černohumorný Forrest Gump

Matčino motto připomene to s bonboniérou z Forresta Gumpa, což je film, který bude asi nejčastěji zmiňován jako vzor, jemuž se tvůrci chtěli přiblížit. Není jediný, a kdo bude chtít, nalezne v poetice vyprávění a nastavení hlavní figury příbuzné rysy s Burtonovou Velkou rybou, Fincherovým Benjaminem Buttonem, Stillerovým Walterem Mittym, Ashbyho Byl jsem při tom či Gilliamovým, ale i Zemanovým Baronem Prášilem.

Kdybychom se Allana Karlssona pokusili zasadit do literárního světa, viděli bychom ho jako postavu z pitoreskního románu. V tom filmovém se asi nálepky švédského Forresta Gumpa nezbaví. Švédští tvůrci na ni trochu dvojlomně jednak marketingově sází a zároveň se proti ní vymezují.

Tím, že humanistické poselství vyprávění nedávají tak okatě najevo, ale naopak ho ukrývají do krutějšího, černohumornějšího a ironičtějšího obalu, jemuž je vlastní humor, který by v hollywoodských podívaných tohoto typu asi neprošel. Právě onen drsnější a cyničtější severský humor by mohl být blízký i českému divákovi, citlivému na kýčovitou americkou produkci.

Režisér má cit jak pro zprostředkování některých gagů, které jsou hodně na hraně (výbuch boháče při vykonávání potřeby), tak i pro onen humanistický přesah, spočívající v položení důrazu na to, že lidský život má být jako plnohodnotný vnímán v každém věku.

Až příliš epizodicky načrtnuté

Felix Herngren poměrně zručně obě linie vyprávění proplétá, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že ani jedna z nich nepřináší nic, co bychom už neviděli. Ta ze současnosti je blízká groteskní poetice bratří Coenů. Žánrově se v ní potkává road-movie, černá komedie a něco na pomezí mezi gangsterkou a detektivkou v patřičně odlehčeném hávu. Obsahuje dobře vypointované gagy a právě onen drsnější humor, kterým se odlišuje od způsobu, jakým by toto téma zpracoval Hollywood.

Retrospektivní linie je o poznání méně dynamičtější než ta ze současnosti a připomíná líčení veselých historek z natáčení na pozadí světových dějin. Na to, že jde o nejdražší švédský film v historii, působí ale scény, které by měli vyznívat okázale nebo spektakulárně, až příliš komorně a při zdi.

Množství významných postav, s nimiž měl možnost se Allan potkat, je redukováno, takže ve filmu se neobjeví Churchill, Kim Ir-sen nebo Mao Ce-tung. Což by až tolik nevadilo, kdyby alespoň zbytek setkání přesáhl ráz pár minutových žertovných epizodek. Ty možná ve zkratce vyjádří něco o povaze či charakteristice daných státníků, ale opravdu jen v té nejobecnější rovině, jež je víceméně každému známá.

Problém nastává i v tom, že k postavám si během takřka dvouhodinového vyprávění nevytvoříte příliš blízký vztah. Může za to jednak onen pitoreskní ráz příběhu, v němž sledujeme coenovské zoufalce v nesnázích, ale stejnou měrou i ono až příliš epizodické načrtnutí osobností z linie retrospektivní.

Kdy přijde hollywoodská verze?

Na Stoletém staříkovi je vidět, že se scenáristicky může opřít o zázemí v podobě populární předlohy, ale z hlediska filmového vyprávění působí značně nepůvodně. Naivní prosťáček se zdravým selským rozumem v soukolí dějin, překvapí tohle opravdu ještě někoho?

Od hollywoodských vyprávěnek podobného typu se odlišuje větší měrou absurdního, černého a místy lehce brutálního humoru. Jakoby ale potřeboval mnohem větší plochu, aby si hlavně s motivy z minulosti hlavního hrdiny lépe vyhrál. A tyto pak nepůsobily jen jako trochu předvídatelné náčrty situací, jež šlo vytěžit mnohem lépe a hlavně kompaktněji s navazujícím děním.

Přesto čekám, že se Stoletého staříka, dříve nebo později, než se objeví adaptace další Jonassonovy knihy Analfabetka, která uměla počítat (2013), chytne Hollywood. A vznikne podobně zbytečná verze už jednou a lépe zpracované severské předlohy jako v případě Fincherovy varianty Mužů, kteří nenávidí ženy. Teprve v této verzi pak najde mainstreamový divák ten svůj ideální „lidičkovský“ film, jemuž se snaží švédští tvůrci tak trochu vzdorovat. Otázkou je, jak moc úspěšně.