Střídavá péče – recenze filmu

24. července 2018
TWEET SDÍLET
Rodinné drama o manipulaci a domácím násilí přerůstá do dech beroucího thrilleru, který v sobě spojuje přednosti evropské i zámořské produkce. Debut francouzského režiséra Xaviera Legranda, oceněný v Benátkách i na Febiofestu.

Stříbrného lva za nejlepší režii a ocenění za nejlepší debut si z loňského mezinárodního filmového festivalu v Benátkách odneslo rodinné drama o manipulaci, domácím násilí a vztahové agresi Střídavá péče. Ceny film získal i na festivalech v San Sebastianu a v Torontu.

Na letošním Febiofestu se stal vítězem hlavní soutěže Nová Evropa. Třiatřicet filmových fanoušků s předsedkyní poroty Martou Kubišovou v čele vybrali v soutěži debutů či druhých filmů evropských režisérů právě tento francouzský snímek.

Natočil ho jako svůj celovečerní debut francouzský herec, scenárista a režisér Xavier Legrand, který v něm rozvedl téma svého krátkometrážního filmu Než o všechno přijdeme (2013). Za něj získal Césara a nominaci na Oscara a z něj si do celovečerního tvaru přivedl tři herce, kteří si v něm zopakovali své role otce, matky a dcery rodiny Bessonoých.

Klepněte pro větší obrázek

Žádost o střídavou péči

Manželství Miriam (Léa Drucker) a Antoina (Denis Ménochet) Bessonových se rozpadlo. Nezletilého jedenáctiletého syna Juliena (Thomas Gioria) má v péči matka, která se ho snaží chránit před otcem s argumentem, že je agresivní. Antoine však žádá úřady o střídavou péči svého syna.

Hned v úvodu filmu sledujeme oba bývalé manžele, kteří se spolu s jejich právničkami a soudkyní pro rodinné právo (Saadia Bentaïeb) účastní mediace, která by měla vést k rozhodnutí, zda se otec smí nebo nesmí stýkat se svým synem. Je přečtena výpověď Juliena, v níž otce nazývá „Tamten“ a uvádí důvody, proč se s ním nechce vídat.

Úsměvy smutných mužů: recenze filmu

Úsměvy smutných mužů: recenze filmu

Přes dno lahve na samé dno života. David Švehlík v hořké tragikomedii, stojící na dobrých hereckých výkonech, autentickém prostředí a upřímném a tedy syrovém podání toho, co představuje boj s démonem alkoholu.

Stejný postoj k němu zaujímá i jeho starší dcera Joséphine (Mathilde Auneveux), které ale bude za pár dnů osmnáct a povinnost stýkat se s otcem už se na ni nevztahuje. Její postavu pak scenárista a režisér v jedné osobě používá na doklad toho, že děti z dysfunkčních rodin často hledají nezávislost a oproštění se od toho, co v nich zažili, v tom, že se sami ponoří do nezdravých vztahů. V tomto případě se Joséphine upne na svého přítele, za nímž utíká ze školy i od své rodiny.

Na čí straně stojí pravda?

Scéna s mediací, snímaná v dlouhých záběrech, je dostatečně výmluvná, i když k ní režisér přistupuje s nezúčastněnou odosobněností. Záměrně, tak aby nebylo od počátku jasné, na čí straně sporu stojí pravda. Vidíme ve výrazu ztuhlou (jakoby do sebe zataženou) matku, která mlčí a věří, že jí a její děti soudní systém ochrání před jejím bývalým partnerem.

A pak otce, který velmi usiluje, až prosí o to, aby se synem mohl trávit některé volné víkendy. Argumentuje tím, že se matka i s dětmi odstěhovala do vzdáleného města k rodičům Miriam, kam se on také přestěhuje, aby byl nablízku svým dětem.

Divák přitom může snadno nabýt dojmu, že vystresovaná, frustrovaná a pomstychtivá matka si přes dítě jen vyřizuje účty s Antoinem, když mu brání se s ním stýkat. Podobně je na tom i soudkyně. Má sice před sebou znepokojivé výpovědi matky, starší dcery i syna, že otec svou bývalou rodinu vytrvale pronásleduje, syna zastrašuje a vůči dceři sáhl i k násilí, ale nezná rodinnou historii Bessonových a neví, zda nejsou tyty výpovědi vůči otci příliš jednostranné.

Klepněte pro větší obrázek

Nakonec s přihlédnutím k Antoinovým kladným posudkům z práce a loveckého spolku rozhodne, že otec má právo své dítě pravidelně o víkendech vídat. Že jde o nebezpečného a psychicky labilního agresora, se ukazuje postupně, ale o to naléhavěji. Násilné projevy se u otce střídají s těmi lítostivými, kdy slibuje, že se změní. To už je ale celá rodina pod jeho tlakem, vůči němuž je díky rozhodnutí soudu bezmocná.

Antoine využil páku právního systému, aby se mohl vracet do svého předchozího života s rodinou, která ho odmítá a od níž se cítí odstrčený. Blonďatým synkem pak krutě manipuluje ve snaze o obnovu či opravu vztahu, který on odmítá uznat za trvale narušený.

Spojení předností evropské i žánrové produkce

Režisér své drama buduje velmi zručnými prostředky, jak z hlediska výstavby vyprávění, tak jeho formy. Soudní jednání zachycuje s dokumentární nezaujatostí v duchu bratrů Dardennových. Klinická odosobněnost při pohledu do tváří bývalých manželů při tomto jednání alá Michael Haneke ale postupně přerůstá do běsů, známých z Kubrickova Osvícení.

Režisér Xavier Legrand ukazuje, že je poučen na tom nejlepším ze současné artové či festivalové evropské produkce, ale i té žánrové zámořské. Komornost psychologického dramatu, ukazujícího bezmoc rodiny z rozhodnutí soudu, tak postupně přerůstá do intenzivního thrillerového napětí s až hororovými prvky, v němž se zdá, že vše spěje k tragédii.

Na krátko: je lepší milosrdná lež, nebo krutá pravda? [recenze filmu]

Na krátko: je lepší milosrdná lež, nebo krutá pravda? [recenze filmu]

Upínání se k nepřítomnému otci, špatná komunikace v rodině, milosrdná lež a ztráta iluzí díky ní. Adaptace předlohy Petry Soukupové, oceněné Magnesiou Literou jako Kniha roku.

Režisérovi se přitom daří vtáhnout diváka do příběhu způsobem, připomínajícím přitápění pod kotlem dusivého, svíravého napětí. Atmosféra psychického teroru, který se může každou chvíli zlomit v ten fyzický, je vygradovaná na maximum a přispívá k ní i skutečnost, že scény se odehrávají v uzavřených prostorech, včetně auta, z nichž jakoby není úniku.

Kamera a absence hudby tuto atmosféru ještě umocňuje. Blízké záběry na postavy začnou děsit například v momentech, kdy otec na znamení blízkosti sevře chlapcův krk. Cítíme úzkost za postavy, za to, že se jim stane něco zlého, nejvíce snad na oslově dceřiných osmnáctých narozenin a pak ve finále, kde už jde o bezprostřední fyzické ohrožení. V té chvíli by se napětí v sále kina dalo krájet.

Sugestivní podívaná

Denise Ménocheta (Edith Piaf, Assassin’s Creed), představitele otce, si určitě budete pamatovat z úvodní, nervy drásající, scény z Tarantinových Hanebných panchartů, kde si obávaný německý důstojník Hans Landa na francouzské opuštěné farmě tak nehezky pohrál s osudem rodiny hlavní hrdinky. Ve Střídavé péči se role obrátily a za tyrana je tu tentokrát Ménochet v úloze robustního otce, který se snaží skrze syna vloupávat do života své ex-manželky a kontrolovat jeho chod.

Klepněte pro větší obrázek

Xavier Legrand přitom téma plíživého domácího násilí podává velmi efektní a emotivní formou, při níž se může spolehnout jak na sílu obrazů, tak slov, která se v případě otce snaží víc zamlčet než plně vyjevit. Tato forma v sobě spojuje přednosti rodinného psychologického dramatu a dech beroucího thrilleru, který vás pohltí svou atmosférou a už nepustí.

Ztratili jsme Stalina: recenze filmu

Ztratili jsme Stalina: recenze filmu

Diktátor je mrtev a oportunistické krysy z politbyra začínají intrikovat a prát se o jeho nástupnictví. V mrazivě vtipné satiře, jejíž uvedení bylo v Rusko zakázáno.

Je to podívaná nepříjemná, ale velmi sugestivní v tom, že otevírá téma domácího násilí a toho, kam až jsou rodiče (nebo jeden z nich) po rozchodu ochotni zajít ve vyřizování si vzájemných účtů. Dítě se tu stává součástí jejich boje bez ohledu na to, jak moc ho to poznamená.

AVmania.cz
Střídavá péče   8

Střídavá péče

  • Žánr: drama
  • Původní název: Jusqu'à la garde
  • www.artcam.cz/custody/
  • Francie, 2017
  • Scénář: Xavier Legrand
  • Režie: Xavier Legrand
  • Hrají: Léa Drucker, Denis Ménochet, Thomas Gioria, Mathilde Auneveux, Florence Janas, Sophie Pincemaille, Jenny Bellay, Jean-Marie Winling
  • Distribuce: Artcam
  • Distribuční premiéra v ČR: 19. 07. 2018

Témata článku: Filmy, Recenze

Určitě si přečtěte

15 nejlepších komedií roku 2018

15 nejlepších komedií roku 2018

Ztratili jsme Stalina, BlacKkKlansman, Psí ostrov, Tři billboardy kousek za Ebbingem, Čtverec, Úžasňákovi 2, Oni a Silvio, Já, Simon, Pěkně blbě. Třetí letošní výběr se nese v uvolněném duchu silvestrovské zábavy.

13 Marek Čech

Ad Astra: Brad Pitt ve sci-fi o cestě k vnějšímu okraji sluneční soustavy [recenze filmu]

Ad Astra: Brad Pitt ve sci-fi o cestě k vnějšímu okraji sluneční soustavy [recenze filmu]

Inteligentní sci-fi o vzdálenostech mezi planetami i lidmi, v níž režisér James Gray umně propojuje osobní, psychologickou linii vyprávění s tou žánrovou, epickou.

2 Marek Čech

EISA: nejlepší audio a Hi-Fi zařízení pro rok 2019/2020

EISA: nejlepší audio a Hi-Fi zařízení pro rok 2019/2020

Jaké reproduktory jsou letos nejlepší? Jaký zesilovač si odnesl ocenění EISA? Podívejme se na kategorii Hi-Fi produktů, jejichž cílem je nabídnout kvalitní zvuk.

16 AVmania.cz

SillverCrest Bluetooth s ANC: levná sluchátka s aktivním potlačením hluku z Lidlu [test]

SillverCrest Bluetooth s ANC: levná sluchátka s aktivním potlačením hluku z Lidlu [test]

Jezdíte denně půl hodiny vlakem a nechcete utrácet deset tisíc za značková sluchátka? Ano, jde o levný model, ale za 1 490 Kč jsou téměř dokonalá. Po mechanické stránce svoji cenu překročí, ANC odstraní otravné hučení, jen zvuk už odpovídá ceně.

5 Jakub Michlovský

40 ženských erotických symbolů osmdesátých let

40 ženských erotických symbolů osmdesátých let

Kim Basinger, Kathleen Turner, Melanie Griffith, Bo Derek, Nastassja Kinski, Phoebe Cates, Rebecca De Mornay, Valérie Kaprisky, Sophie Marceau, Francesca Dellera, Isabelle Adjani a jejich smyslné scény ve filmech.

Marek Čech

Netflix je oficiálně v češtině. Ztratily se z něj některé filmy, takhle je vrátíte zpět

Netflix je oficiálně v češtině. Ztratily se z něj některé filmy, takhle je vrátíte zpět

Konečně se naplno rozjíždí i v České republice souboj Netflixu proti HBO GO. Dosavadní náskok HBO v lokalizovaném obsahu se začíná zmenšovat.

18 Tomáš Holčík