Že zní toto shrnutí trochu bizarně? Ano, přesně takový ale pátý celovečerní film italského režiséra Paola Sorrentina je. Jedni ho budou proto vzývat, druzí se naopak podivovat nad tím, co na něm ti první vidí.
Vyhaslý odraz vlastní image
Cheyenne (Sean Penn) je bývalá rocková hvězda, žijící z dávné slávy. Svou kariéru ukončil drogami a alkoholem zdevastovaný padesátník poté, co se dozvěděl, že jeho hudba měla nepřímý vliv na smrt dvou jeho fanoušků. I takovou daň si totiž občas vybírají depresivní nebo romanticky smutné písně, s jejichž obsahem se ti křehčí z posluchačů snaží až příliš identifikovat. Příznivci Joy Division nebo The Cure o tom jistě vědí své.
Jeho současná existence je zatížena tímto traumatem, z něhož neumí nebo ani nehledá cestu ven. Cheyenne sice pověsil hraní na hřebík před nějakými třemi desítkami let, ale každé ráno před zrcadlem pietně zušlechťuje svou tvář do podoby postpunkového nebo gothic rockového idolu, jímž býval. Stačí pudr, červená rtěnka, růž, rozcuchat obarvené černé vlasy a celodenní make-up podivínského excentrika je na světě.
Jinak je jeho život ale dokonale prázdný, bezcílný a uvízlý desítky let na mrtvém bodě. Deprese a nuda natolik prostoupily Cheyenneho bytí, že se to odrazilo jak v celkové konstituci jeho tělesné schránky, tak na jeho zdraví mentálním. Jeho chůze připomíná spíš šouravý krok a řeč nahrbeného těla také poměrně výmluvně dokládá, jací démoni mu tančí po zádech. Když tichým, jakoby skřípnutým hlasem pronese pár lakonických vět, určitě vám vytane na mysli obraz třesoucího se Ozzyho Osbournea, na kterém je v soukromí nejlépe vidět, čím vším si prošel.
Cheyenne žije z tantiém a z toho, co vydělal během své aktivní hudební dráhy. Navíc se snaží investovat na burze. V irském Dublinu obývá s energickou manželkou Jane (Frances McDormandová) luxusní sídlo, kam je chodí navštěvovat jeho fanynka Mary (Eve Hewsonová). Té se oba snaží pomoci z deprese, která u ní a její matky (Olwen Fouereová) nastala po zmizení jejího bratra.
Pátrání po vlastní identitě
Zlom v poklidném, nevzrušivém životě Cheyenneho nastává v momentě, kdy se dozví o blížící se smrti jeho otce, s nímž třicet let nekomunikoval. Díky strachu z létání volí pro cestu za ním do New Yorku lodní dopravu. Na místě nachází ale už jen členy své židovské rodiny, od nichž se dozvídá, že jeho právě zemřelý otec celý život pátral po dozorci z Osvětimi, který ho měl velmi ponížit. Na základě obrázků a popisu jeho otce se vydá po jeho stopě. Odmítá přitom pomoc profesionálního „lovce nacistů“ Mordecaie Midlera (Judd Hirsch), který mu sdělí, jaké bylo pro jeho otce zklamání, že v sobě zapudil židovskou víru.
Proč ale vlastně pátrá po muži, jehož nezná a u něhož vzhledem k jeho věku není jisté, zda vůbec žije? Zde nejde jako u jeho otce nebo u Midlera o posedlost vypátrat katany, spjaté s jejich minulostí, ani o akt spravedlnosti nebo pomsty. Cheyenne zoufale potřebuje dát svému životu nějaký smysl a objevit přitom v sobě zasuté kořeny, které ho pojí s traumatickou holocaustovou zkušeností jeho bližních. Neboť jen přijetím vlastní identity se může smířit s dosavadním způsobem svého života.
A zde se otevírá prostor pro bizarní road movie po Spojených státech, kde se postupně inkognito setkává se členy rodiny hledaného nacisty. Díky své mimoňské vizáži, připomínající Střihorukého Edwarda, by v něm jen málokdo z nich hledal někoho, kdo pátrá po jejich příbuzném. Cheyenne od nich nenápadně získává informace, aniž by prozradil cíl své cesty. A k němu se neodvratně blíží.
Koho zde ale nalezne? Nepotrestané démonické zlo nebo zuboženého starce, jehož míra provinění na jeho otci byla trochu jiné povahy, než si ten celý život namlouval? Ukáže se totiž, že dávné zostuzení by za normálních okolností mělo spíš tragikomicky trapný a po čase nicotný ráz, než ten, který mu propůjčilo hrůzné a degradující prostředí koncentračního tábora.
Lynchovská bizarnost
Cheyenneho putování po zapadlých motelech a bistrech vám svou náladou a atmosférou připomene Příběh Alvina Straighta Davida Lynche nebo americké filmy Wima Wenderse. I v nich je znát fascinace lokalitami zaprášených malých městeček u silnic, kde se zjevuje množství podivínských figur.
Cheyenne se na této cestě setkává s manželkou, dcerou a vnukem hledaného nacisty. S posledními dvěma z nich se krátce sblíží natolik, že si společně symbolicky vystřihnou parafrázi písně od Talking Heads, jež dala snímku název. Míjí i spoustu epizodních postav, jež jsou zdrojem jemného surrealistického humoru, jaký známe právě třeba z Lynchových filmů. Jako příklad uveďme indiána v obleku, který beze slova nastoupí do jeho auta a nechá se svést doprostřed polí, kde zase mlčky vystoupí. Nebo kamioňáka u benzínové pumpy, který stoicky komentuje vznětí jeho vypůjčeného auta.
To už se ale pátrací smyčka začíná utahovat, když vynálezce koleček k cestovním kufrům Robert Plath (Harry Dean Stanton) nasměruje Cheyenneho k jedinému obyvateli městečka s německým přízvukem. Instinkt lovce sílí, ale tváří v tvář štvanci Aloisi Langeovi (Heinz Lieven) najednou získává jinou dimenzi. Poznání, odpuštění, smíření s osudem? Konec si určitě každý z vás pojmenuje po svém. Stejně jako doslov, v němž se po návratu domů objevuje Cheyenne v civilu a bez nánosu všech stylizací, jímž podléhal a vyloudí úsměv do okna ženy, jež je v hluboké depresi ze ztráty syna.
Zvnějšku i zevnitř
Scenáristé Umberto Contarello a Paolo Sorrentino, který je i režisérem snímku, otevírají svým námětem množství témat, jichž se spíše lehce dotýkají, než aby je detailně nebo hlouběji zkoumali. To nejstěžejnější je asi hledání sebe sama, jakkoliv klišovitě to může znít. Ale právě způsob, jakým ho podávají a propojují s ostatními tématy (holocaust, status rockové hvězdy), činí film nesmírně zábavným a nevšedním.
Základ tohoto úspěchu tkví ve skvěle napsané ústřední figuře, která z plátna prakticky nesleze. Sean Penn Cheyenneho modeluje vnějškově i zevnitř natolik kongeniálním způsobem, že se tyto dva přístupy výborně vzájemně doplňují. Jeho image mu pomáhá chápat a zprostředkovat i jeho chování.
Z vnějšího pohledu máme před sebou někoho, kdo vizuálně odkazuje k Robertovi Smithovi z The Cure. Trhanými pohyby, zmatenými reakcemi, roztřesenýma rukama i hlasem zas třeba k Ozzy Osbourneovi. Celkovou zdevastovaností a vyhaslostí pak k mnoha dalším hvězdám rockového nebe, jež po letech v lihu nebo na drogách procitli a začali počítat roky, které jim splynuly v jeden dlouhý nekonečný mejdan.
Poťouchlý gothic
Název jeho kapely a stylizace, k níž se dodnes ve své tváři hlásí, pak upomíná na Siouxsie and the Banshees nebo další gothic rockové party. Pokračování této vlny v sobě ztělesňuje Cheyenneho kamarádka Mary se svou emo maskou, jasně signalizující, že pózy a recyklace vyzkoušených schémat k hudebnímu showbyznysu zkrátka patří.
Pod Cheyenneho dekadentním zevnějškem, vtipně shozeným neustálým si odfoukáváním natupírované vlny ve vlasech, která mu padá do obličeje, se ukrývá ale velmi nejistý a plachý jedinec. Bolestín a vzdorný pubescent, který nestačil ani pořádně dospět a už ho semlela kocovina z nezřízeného dovádění na vrcholu kariéry
Sean Penn se do něho dokonale metamorfoval. Třeba změnou intonace, kdy se z jeho hlasivek dere na povrch přiškrcená, ztišeně monotónní mluva. Nebo nezvyklým držením těla, připomínajícím houpavou chůzi teenagera s rameny svěšenými dopředu. V některých momentech je toto pojetí dovedeno na hranici karikatury, kterou ale nikdy díky vyvážení v dojemnosti postavy nepřekročí nežádoucím směrem.
Cheyenne ústy Seana Penna trousí melancholická existenciální moudra, která vám vykouzlí úsměv na tváři. Už kvůli jejich minimalisticky odzbrojujícímu obsahu, který byste se sami báli použít kvůli obvinění z příliš zjednodušujícího pohledu na věc. Černý a poťouchlý humor je způsob obrany jeho křehké psychofýzis vůči okolnímu světu, jehož projevy rád sarkasticky komentuje.
Z rozdílných komponentů
S humorem, emocionalitou a dramatičností se zde pracuje nenápadně, podprahově, ale o to zapamatovatelněji. Naopak formální stránka oslňuje svou dokonalostí. Kameraman Luca Bigazzi prokazuje obdivuhodný smysl pro detail, kompozici záběru i výtvarné ladění celku. Opojné jízdy kamery nás seznamují s barvotiskově snímanou krajinou i zajímavými interiéry (koncertní sál). Ve spojení s podobně lahodícím hudebním soundtrackem, který měl na starosti David Byrne z Talking Heads (jenž si ve filmu zahrál sám sebe) pak vytváří zdání velké lehkosti podání obrazové složky.
Setkání Seana Penna s italským režisérem Paolem Sorrentinem, který v Cannes získal Cenu poroty za svůj stylizovaný portrét italského politika Giulia Andreottiho nazvaný Božský právě v roce, kdy zde Penn předsedal mezinárodní porotě, se ukázalo jako velmi šťastné.
Společně se jim podařilo představit příběh, v němž v jako každé dobré road movie slouží samotné putování především jako prostředek k pochopení sebe sama. Momenty tíživé existenciální krize přetavují do jemné surrealistické komedie, která je tematicky utkána z tak rozdílných komponentů, že jen zkušená ruka režiséra je dokáže skloubit dohromady. Paolo Sorrentino dokazuje, že takovým tvůrcem je.
Tady to musí být
- Žánr: road-movie
- Původní název: This Must Be the Place
- www.filmeurope.cz/movies/600-tady-to-musi-byt
- Itálie/Francie/Irsko 2011
- Scénář: Umberto Contarello, Paolo Sorrentino
- Režie: Paolo Sorrentino
- Hrají:Sean Penn, Frances McDormandová, Judd Hirsch, Eve Hewsonová, Kerry Condonová, Olwen Fouereová, Shea Whigham, Simon Delaney, Seth Adkins, Harry Dean Stanton, David Byrne
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 19. 04. 2012