Fotogalerie

Tannoy Mercury 7.2: malé regálové repro za atraktivní cenu [test]

Daniel Březina

6. října 2016

Kapitoly článku:

Zvuk

Malé boxy tohoto typu v této cenové kategorii povětšinou nemají příliš hutný a důrazný basový základ, Mercury 7.2 v tomto ohledu patří k tomu lepšímu, byť celý kontrabas ve "Spiritual" Hadena a Methenyho ("Beyond the Missouri Sky" | 1997 | Verve | 537 130-2) se do nich "nevešel". I tak jdou však poměrně hluboko, citelný bas bez poklesu energie je tak někde v pásmu 60 - 70 Hz, pod touto hranicí relativně rychle ubývá důrazu i objemu. Obecně ale dokázaly Tannoy udržet poměrně pevný bas, se znatelnými konturami a na poměry třídy je bas velmi čistý, jakkoliv nějaké odlišení různých poloh a vystižení váhy nástroje tu nečekejte. Nicméně ze "stejnobasu" se už začínají tóny vydělovat poměrně čitelně, což je dobrý výsledek.

Na čem jsme poslouchali

Tannoy Mercury 7.2 jsme poslouchali na testovacích sestavách Naim Nait XS + Naim FlatCap XS / OPPO BDP-105D a Cambridge CXA80 / Cambridge CXC, ale také na Teac AI-501DA či dělenýchQuad Artera Play / Quad Artera Stereo. Porovnávalo se s Harbeth Monitor 30, Xavian Perla, Piega Classic C40.2 a dalších. Propojeno bylo kabeláží ZenSati Authentica, TelluriumQ Black a Silver, napájení řešily ISOL-8 Substation Integra a IsoTek EVO3 Venus.

Rozhodně nejlepší výkon podávají Mercury 7.2 ve středním pásmu, ještě konkrétněji v podání hlasů. Vokální pásmo v "This is the woman" Vince Jonese ("Moving through taboos" | 2003 | Universal | VJ 356N) bylo sice trošičku tvrdší (respektive mohlo být o dýchnutí jemnější), ale zase už slušně čisté, lehké a až překvapivě dobře prokreslené. Vokál hlavního interpreta zněl čistě, vlastně poměrně civilně, nepřikrášleně a v dobrém slova smyslu jednoduše, ač samozřejmě nedosahuje tak úplně komplexnosti, která by z něj vytvořila realisticky trojrozměrný objekt v prostoru.

Malá kopulka tweeteru je příjemně kultivovaná, vibrafon a činely v "Like Minds" ze stejně pojmenované desky Garyho Burtona (2003 | Concord | SACD-1029-6) zní kulatě, klidně a měkce, přesto v sobě nesou nádech zvonivosti. Objemově jich bylo tak akorát, rozhodně nepřehnaně. Dozvuk tónů se ztrácí dost rychle, jednotlivé tóny jsou od sebe ale slušně, dostatečně přehledně oddělené.

Na maličké reprosoustavy hrají Mercury 7.2 se solidní soustředěností a velmi rozumnou kontrolou, takže v rámci kategorie nabízí také poměrně solidní dynamiku, zejména když k nim připojíte tvrdší, autoritativnější zesilovač. Ve Vivaldiho "La Stravaganza Concerto op. 4 no. 3" ("Crystal Cable Arabesque" | 2009 | Crystal Cable | CC200901) se sice malé reprosoustavy nepouští do nějakých zázračných mikrodynamických nuancí, avšak celková dynamika ujde, nemáte pocit, že by bedničky byly ploché či líné. Housle sice nemají úplně celé přesvědčivé tělo a úplně stoprocentní zátah, ale ani nemáte pocit, že by se měniče při reprodukci musely nějak přehnaně přepínat.

Spolu s onou civilností přednesu jde ruku v ruce i velmi slušné rozlišení, míněno v kontextu cenové kategorie. Ve "What a wonderful world" Katie Melua a Evy Cassidy ("Collection" | 2008 | Dramatico | DRAMCD0040) velmi hezky vynikly oba hlasy, pěkně oddělené a vlastně už zahrané s pocitem, že dění je rozumně zorganizované. Nástroje v pozadí jsou sice stále ještě spíše v jednom celku, stejně jako se Mercury 7.2 tak úplně nesnaží prokreslit hudbu úplně do těch nejjemnějších detailů - jsou ale vyladěné velmi rozumně, nesnaží se zbytečně zdůrazňovat, hudba je celkově ve své třídě dobře podaná a dobře zorganizovaná a dává jednoduše smysl.

Mahlerova "6 symfonie" v provedení s Českou filharmonií, řízenou Václavem Neumannem (2006 | Octavia Records | OVCL-00259) ukázala, že Mercury 7.2 stojí za to trošku šoupat v poslechovém prostoru, abyste vyladili jejich podání prostoru - trocha natáčení, pokud možno alespoň trochu větší vzdálenost od zadní stěny (30 a více centimetrů) a pokud možno i umístění na stojanu a ne na polici či komodě jsou základní předpoklady, aby hudba alespoň zčásti vystoupila z kabinetů. Je fakt, že je pořád cítit, že tam hmota ozvučnic je, ale v pravolevém směru je scéna propojená a ač na šířku limitovaná skříněmi, tak celkem přehledná. Hloubka tu schází, oddělení jednotlivých nástrojových sekcí bylo spíš naznačené, není to samozřejmý hologram, i když se rozhodně nedá ani říct, že jde o nepřehlednou kouli.

Když jsme se u "Africa" od TOTO ("Blu-spec CD - Feel the difference" | 2009 | SONY Music Japan | SICP 20048-9) oprostili od toho, že basovou linku reprosoustavy spíše jen přibrukují, bylo to vlastně velice dobré. Hudba držela pohromadě, byla smysluplně zorganizovaná a neobtěžujícím způsobem plynulá a příjemná. V rámci třídy jim vlastně nic podstatného nechybí, nejsou agresivní, nejsou zbytečně aktivní, nejsou ale ani ploché, nudné a nevýrazné, jsou jaksi "normální".

Verdikt

Malé Tannoy Mercury 7.2 jsou sice celkem obyčejné, ale vkusně a rozumně provedené reprosoustavy s velmi atraktivní cenovkou. Jejich basová odezva je sice spíše průměrná, zato ale nabízí skutečně velice pěkné střední pásmo a kultivované výšky.

Pominete-li spíše obyčejnou estetiku, pro malé prostory a zejména pro relativně blízký poslech mohou být fajn - nejvíce pak tam, kde hraje prim spíše jednodušší, na pěkném podání středního pásma vystavěná, typicky popová, možná i rocková, folková a podobná hudba, kde se nehraje na koncertní hlasitosti (i když se Mercury 7.2 hlasitosti nebojí) a kde je preferována jistota, že se hudba bude linout bez konfliktů a otravnosti klidně i po několik hodin.

A jen tak na okraj - Mercury 7.2 jsou hezkou ukázkou toho, kam až se za všechna ta léta existence hi-fi díky moderním materiálům, poznatkům a technologiím posunul zvuk i v takto dostupné cenové kategorii.