Ocenění z Cannes pro hlavního představitele Jeana Dujardina za nejlepší mužský výkon, tři Zlaté glóby, sedm britských cen BAFTA, deset nominací na Oscara, včetně těch hlavních za nejlepší film, režii, scénář a herecké výkony. Snímek s rozpočtem 15 milionů dolarů, který od své listopadové premiéry vydělal celosvětově již čtyřnásobek této sumy. O kom je řeč?
Oprávněná adorace?
O nejžhavějším kandidátovi letošní oscarové sezóny, francouzsko-belgickém koprodukčním filmu Michela Hazanaviciuse The Artist. Ten byl připravován a natáčen v USA, částečně se zdejším štábem a hereckými hvězdami ve vedlejších úlohách. Jeho propagace se na americkém trhu ujali bratří Weinsteinové. Není tedy divu, že se kolem něho strhl takový mediální humbuk. Otázkou je, zda je tato adorace oprávněná?
Domnívám se, že ano a pokud to bude letos právě The Artist, který si z předpokládaného oscarového souboje se Scorseseho počinem Hugo a jeho velký objev (který je nominován na 11 sošek) odnese vítězné vavříny, budu to považovat za spravedlivé. I přesto, jak moc se mi Hugo líbil.
Oba filmy přitom mají mnoho společného. Nejen že se odehrávají ve třicátých letech minulého století a své potenciální diváky hledají mezi poučenými filmovými fanoušky, ale především to, jakým způsobem tematizují prostřednictvím vyprávěných příběhů lásku jejich tvůrců k počátkům kinematografie.
A zatímco Martin Scorsese vzdává skrze osobu Georgese Mélièse hold imaginativním průkopníkům němého filmu z přelomu století na pozici režisérů, tedy v profesi, jež je mu blízká, jeho čtyřiačtyřicetiletý francouzský kolega Michel Hazanavicius si všímá těch, jež jsou režiséry vedeni. Umělců. Filmových hvězd stříbrného plátna.
Doba změn
Doba přelomu dvacátých a třicátých let v Hollywoodu, kdy se The Artist odehrává, je časem změn, v němž dochází k radikálnímu zlomu nebo chcete-li revoluci ve filmové produkci. Technologické i žánrové. Němý film ústy Jazzového zpěváka v roce 1927 poprvé promluvil a hvězdy němého filmu se s tímto faktem museli vyrovnat.
Tam, kde byli zvyklí dosud používat exaltovanou mimiku a gesta, sloužící k zdůraznění toho, o čem vypovídají, najednou přišlo slovo. To odsunulo jejich výrazové přednosti do pozadí. Mnozí se s tím odmítli smířit a zvukový film považovali za pomíjivou a přechodnou atrakci, která diváky přestane brzy bavit. Špatně tak odhadli směr, kterým se kinematografie vyvíjí a odmítli se mu přizpůsobit.
Jedním z nich je i hlavní hrdina tohoto vyprávění George Valentin (Jean Dujardin). Obletovaná hvězda němého filmu a studia Kinograph, která má vše, co si může přát. Honosné sídlo, úhlednou manželku Doris (Penelope Ann Millerová), davy obdivovatelek, zájem novinářů a role dobrodruhů a milovníků, jež jsou přednostně nabízeny právě jemu. George si je svého privilegovaného postavení vědom a přenáší ho i do soukromí, kde trochu přehlíživě a samolibě ignoruje vlastní manželku.
Natáčení únikových podívaných si s blazeovaným šarmem sobě vlastním užívá. A domnívá se, že je jeho pozice neotřesitelná. To ale ještě netuší, že studio v čele s Alem Zimmerem (John Goodman) se rozhodne ze dne na den přestat natáčet němé filmy, aby mohlo dát prostor pro vznik těch zvukových. S novými hvězdami, po nichž publikum volá.
Ješitně ublíženecký vzdor
George se nástupu zvukového filmu rozhodne vzdorovat po svém. Natočením filmu v duchu jeho nejslavnějších kousků, na němž se rozhodne podílet jako režisér, herec i producent v jedné osobě. Krach na burze akcií, jež vlastnil, spojený s rozpadem manželství a komerčním neúspěchem jeho filmového trucpodniku ho ale z výšin, v nichž se pohyboval, pošle na samé dno.
Na něm mu zůstanou věrné jen dvě bytosti. Sluha a šofér Clifton (James Cromwell) a roztomilý pejsek Uggie, nadaný jakýmsi šestým smyslem, způsobujícím, že přesně odhadne, co se s jeho pánem právě děje a umí na to zareagovat. To se bude hodit v časech, kdy jeho pán propadne alkoholu, kterým se utvrzuje ve svém ublíženeckém a sebelítostivém pohledu na měnící se pravidla filmového byznysu.
Pomoci se Valentinovi snaží z povzdálí a anonymně i krásná okatá dívka Peppy Millerová (Bérénice Bejo), jíž v době své slávy jako komparzistce pomohl k účinkování ve filmu s ním a poradil jí, co udělat proto, aby se stala v očích publika i producentů výjimečnou. A že šlo o změnu opravdu kosmetickou. Z herecky i pohybově nadané Peppy se mezitím stala diva raných zvukových filmů, jimž se říkalo „talkies“. Superstar, jež nezapomněla na okouzlení Georgem Valentinem, které z jejích očí nikdy nevyprchalo.
Právě ona se stává ztělesněním nových a flexibilních tváří, kterým zvukový film pomohl prorazit a nastoupit tak na místo těch, jež se v období let 1927 až 1932 s touto přelomovou událostí nesrovnali. Vzestupy a pády, nečekané starty i smutné konce, to je pravidlo, které v showbyznysu přichází s každou změnou. A Peppy se mu rozhodne postavit.
Mužská ješitnost jako typická vlastnost příslušníků toho pohlaví, ve spojení s hrdostí, neumožňuje ale frustrovanému a zapomenutému outsiderovi nové doby Valentinovi přijmout její nabídku na návrat k filmu. Cesta k očekávanému happy endu tak bude ještě hodně trnitá. Ale jak víte, láska i hory přenáší…
Zapomenutý způsob vnímání
Scenárista a režisér Michel Hazanavicius při přípravě svého autorského projektu a debutu na mezinárodním poli velmi pečlivě studoval hollywoodskou klasiku dvacátých a třicátých let a dal pak vzniknout příběhu, který sofistikovaným způsobem pracuje s konvencemi obsahu vyprávění i formy tohoto kinematografického období.
Proto nepřekvapí, že je snímek černobílý, němý a v anamorfním obrazovém formátu 1,33:1. Doprovází jej jen orchestrální hudební doprovod, který podkresluje a doplňuje dějové a emocionální vyznění jednotlivých scén. Dobové konvenci odpovídá i práce s kamerou, jež snímá obraz rychlostí 22 okének za sekundu, díky čemuž působí lehce zrychleně. U montáže, svícení nebo stylizace hereckého projevu rovněž nedochází k nějaké aktualizaci.
Naopak, z archaičnosti se stává přednost, jež nás v případě hereckého vyjadřování naladí na úplně jinou a částečně zapomenutou vlnu vnímání. Ta nás učí znovu odezírat z výrazu herců, jejich rtů a kontextu situace. Režisér nepodceňuje své diváky a nezahlcuje němé vyprávění příliš častými mezititulky, ale snaží se informace zprostředkovávat za pomocí obrazu. Divácká spoluúčast a domýšlení obsahu scén, jež předkládá, působí v éře kulometně traktovaných dialogů nesmírně osvěživě.
Zvuk jako frustrující vetřelec
Absence zvuku je zde tematizována nejen v projevu herců už zvukových filmů, kteří zdůrazňují, že s řečí pracují, ale i ve chvílích, kdy sem zvuk nakrátko zabloudí. V těchto momentech se zvuk stává cizorodým prvkem, vetřelcem, který chce narušit stávající a do minulosti odcházející řád. Jeho ztělesněním je právě Valentin, pro něhož se například smích tanečnic stává něčím nepřirozeným a bolestně atakujícím jeho smysly. To je zvýrazněno momentem, kdy vychází ze setmělého ateliéru na řezavě bodavé slunce. Přesně tak se cítí George Valentin zvukem zasažen a pronásledován.
Valentin je zvukem a mluvením obecně traumatizován, což je opět dokresleno mnoha vtipnými významovými momenty. Hned v úvodu je záběr z jeho filmu, kdy je mučena ve vězení postava, již ztvárňuje a mezititulek za něj hlásá: „Neřeknu vám ani slovo“. Stejná situace se opakuje i při rozhovoru s manželkou, jež ho viní z toho, že se jí odcizuje a odmítá s ní mluvit. Hrdina má rovněž strašidelný sen, v němž začnou předměty vydávat zvukové efekty a on je tímto ruchovým infernem zcela paralyzován. Důvody této jeho noční můry se osvětlí v závěru, kdy se dozvíme, proč Valentin nepasuje až tolik do nové éry zvukového filmu i to, jak nad tímto svým handicapem chytře vyzrál.
Zrod hvězdy, zpívající v dešti
Zvuk zde ale opravdu není potřeba, neboť pařížský rodák s litevskými předky Hazanavicius mistrovsky vede herce, kteří s odzbrojující grácií dovedou za pomocí své mimiky vyjádřit vše, co není obsaženo ve sporých mezititulcích tak, abychom ději rozuměli i bez nich. Samozřejmě, vzhledem k tomu že příběh není záměrně nijak originální, ale naopak recykluje ty nejprovařenější klišé melodramatických zápletek, není to tak těžké.
Předvídatelný děj variuje zápletky klasických filmů, v nichž je reflektován nástup zvukového filmu a jeho dopad na umělce, kteří se s tím neuměli vyrovnat. Ať už jde o muzikál Zpívání v dešti (1952) nebo Wilderův Sunset Blvd. Motiv vztahu upadající a vycházející hvězdy zas připomíná film Zrodila se hvězda (1937).
Citace, parafráze a aluze odkazují jak na díla a reálie konkrétního období, v němž se děj odehrává, tak i na ty, následující ve filmové historii po nich, což nepůsobí ale nijak rušivě. Třicátá léta připomíná nápis na kopci Hollywoodland, jenž ještě neztratil slůvko „land“ ze svého názvu. Nebo honosné sídlo Peppy Millerové, které odpovídá kopii toho, v němž bydlela jedna z největších hvězd němého filmu Mary Pickfordová. Stejně tak k nim uvozuje promítání filmu Zorro mstitel s Douglasem Fairbanksem, který si nostalgicky pouští George Valentin ve svém příbytku.
Pozdější léta zas zpřítomní píseň Pennies from Heaven z roku 1936 nebo motivy ze soundtracku Ludovica Bourceho, které vychází z partitur Bernarda Herrmanna, jež složil pro Hitchcockovo Vertigo. To už se posouváme na konec let padesátých.
Smířlivé hlazení po srsti
Režisér kromě této sítě odkazů, které ale nemusíte rozšifrovat pro hladké vstřebání filmu, sype z rukávu množství vizuálních nápadů, které potěší svou hravostí. Jako například ve scéně v baru, kde se v deliriu zhmotní hrdinovy výčitky na jeho vlastní neschopnost do podoby zmenšené figurky dobrodruha, jehož dřív představoval. Nebo když je rostoucí úspěch Peppy znázorněn za pomocí koláže z novinových titulů a prolínaček z filmových sálů, kam chodí čím dál početnější množství diváků. Jistě, není to nic nového, ale sem to ústrojně zapadá.
Režisérův hravě poučený přístup má velkou výhodu v tom, že konvenuje jak evropskému publiku, tak tomu zámořskému. Obě velmi chytře hladí po srsti a přináší jim ujištění, že právě pro ně byl jeho film natočen. To evropské jistě ocení „artovou“ hru s výrazovými prostředky dané doby, slovutní akademici zas budou pyšní, že film o Hollywoodu natočili Francouzi, kteří se tak rádi vůči americké produkci vymezují.
The Artist není dílo progresivní, přicházející s něčím novým, ale naopak nostalgicky smířlivé a starosvětské. Do vzájemného objetí si zde padají národní kinematografie i historické etapy ve vývoji filmu. Režisér ví, že se nikdy nevrátí doba, o níž pojednává, ale dává nám šanci pocítit její kouzlo.
Činí tak prostřednictvím naivního melodramatického příběhu, kterému se ale jako poučený cinefil nevysmívá. Jeho pojetí nikdy nesklouzne k parodii, protože v tom momentě by nám znemožnil se emocionálně naladit na způsob, kterým vypráví. Nabízí radši možnost dvojího čtení, kde vedle sebe může v harmonii sousedit zábavná hra s vyprávěcími schématy i její realizace, s níž jsme ztotožněni.
Erotické napětí
Podobně přistupuje i ke stylizaci hereckého projevu ústředních dvou figur. Jean Dujardin v roli Valentina působí víc dobově, jeho partnerka a režisérova manželka Bérénice Bejo už ztělesňuje nadhled a přesah nad postavami z melodramat třicátých let. Díky tomuto napětí mezi nimi působí cudně nevinná romance velmi eroticky. Až jsem byl překvapen jak.
Scény, kdy se Peppy Millerová zamilovaně mazlí s prázdným frakem svého idolu nebo když se k němu na tanečním parketu v opakovaném záběru stále stejné scény čím dál víc přibližuje, mají smyslný náboj, pramenící z rafinované náznakovosti jejich budování a podání.
Že tomu tak je, je především zásluhou pětatřicetileté rodačky z Buenos Aires a hlavní představitelky Bérénice Bejo, jejíž podmanivý úsměv a kukadla jak zrcadla (nebo jak to Emil Nádeníček říkal) určitě pánským návštěvníkům kina nevymizí jen tak z paměti. Přiznám se, že z ženských hereček, jež jsem do té doby moc neznal, mě naposledy takto výrazně okouzlila Marion Cotillardová v Scottově Dobrém ročníku.
George Valentin je zas konstruován tak, že představuje směsici dvou výrazných typů představitelů kinematografie němého období. Už jeho jméno vám napoví, že jedním z nich bude Rudolph Valentino, který proslul ve filmu svým zasněným měkkým pohledem a rolemi trpitelských milovníků.
Sebevědomím, šviháckým knírkem, brilantinou ve vlasech, ale především stylem a filmografií pak odkazuje k Douglaseovi Fairbanksovi. Právě jemu se ve dvacátých letech říkalo Král Hollywoodu a ztvárňoval v kostýmních velkofilmech ty nejikoničtější romantické dobrodruhy. Zorro mstitele, Robina Hooda, Zloděje z Bagdádu nebo Černého korzára. A i on zažil s nástupem zvukového filmu ústup ze slávy. Když Valentin předvede své stepařské umění, určitě si vzpomenete i na Genea Kellyho.
Odlišné znaménko krásy
Největší půvab filmu The Artist spočívá v tom, že je jiný a proto si ho zapamatujete. Je jako to znaménko krásy nad rtem hlavní představitelky, jež jí odlišuje od jejích kolegyň. V době, kdy se filmaři snaží zaujmout čím dál plastičtějším 3D obrazem a spektakulárními dějovými zápletkami, se nebojí zůstat němý, černobílý a s příběhem, kterému byste se jinak vysmáli za to, že je vykradený z románů červené knihovny.
Hazanaviciusův oscarový favorit je ale dílo chytré a sofistikované, které reflektuje jak změny ve vývoji kinematografie dneška, které dává do souvislosti s těmi odehrávajícími se před více jak osmdesáti lety, tak ty společenské. Globální ekonomická krize jako největší strašák současnosti má hodně společného s hospodářským kolapsem po roce 1929, po němž začaly filmy plnit terapeutickou funkci.
The Artist na sebe bere stejnou roli a přináší nám naději, že po pádu na dno přichází vzkříšení. A s ním pojí ujištění, že z každé krize vyjdeme posilněni. Až se budou za čtrnáct dní rozdávat oscarové sošky, budu tvůrcům tohoto filmu přát, aby o ně byli posilněni právě oni. Třeba právě za to, s jakou jiskrou a šarmem umí podat zdánlivě banální poselství.
The Artist
- Žánr: melodrama
- Původní název: The Artist
- www.warnerbros.fr/the-artist-8385.html
- Francie/Belgie 2011
- Scénář a režie: Michel Hazanavicius
- Hrají: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, Missi Pyleová, Penelope Ann Millerová, James Cromwell, Beth Grantová, Stuart Pankin, Malcolm McDowell
- Distribuce: Forum Film CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 16. 02. 2012