The Father: Anthony Hopkins exceluje v dramatu o muži, kterého zrazuje vlastní paměť [recenze filmu]

17. dubna 2021
TWEET SDÍLET
Na šest Oscarů nominovaný debut podle vlastní divadelní hry, kterým jeho režisér Florian Zeller dává najevo, že se jeho jméno vyplatí do budoucna sledovat.

Plusy

  • Scénář, herecký výkon Anthonyho Hopkinse, neotřelé podání tíživého tématu

Minusy

  • Žádné
9/10
Hodnocení

Mezi osmičkou titulů, jež se budou příští neděli ucházet o Oscara v kategorii nejlepší film, je i britské psychologické drama The Father (Otec), které do oscarového klání vstupuje se šesti nominacemi. Film už předtím získal dvě britské ceny BAFTA, za herecký výkon v hlavní roli a adaptovaný scénář, tři ceny na British Independent Film Awards a množství dalších ocenění.

Znejistělá vlastní existence

Natočil ho jako svůj režijní debut francouzský dramatik Florian Zeller podle vlastní stejnojmenné divadelní hry Otec z roku 2012, která se hrála i na českých jevištích. Zeller si do hlavní role velmi přál sira Anthonyho Hopkinse, podle něhož se jmenuje i hlavní postava stárnoucího muže, jehož zrazuje vlastní paměť.

Režisér nám prostřednictvím této postavy umožňuje vcítit se do mysli a úsudku někoho, kdo díky tomu ztrácí pevnou půdu pod nohama a to natolik sugestivně a přesvědčivě, že i ti, kteří s tímto degenerativním onemocněním nemají zkušenost z vlastní rodiny, pochopí, jak se takový člověk cítí.

Klepněte pro větší obrázek

Velmi tomu pomohla perspektiva, kterou Zeller jako režisér a spoluscenárista zvolil pro postižení ztráty kognitivních schopností jedince, v tomto případě Anthonyho. Ten ve filmu funguje jako vlastně nespolehlivý vypravěč, jehož optikou vnímáme, co se děje uvnitř jeho mysli. Jak bloudí časoprostorem, jak je znejistělá z toho, kde se nachází její fyzická schránka, jak bojuje s tím, že si není schopna uvědomit své onemocnění a postupně i vlastní existenci.

Na diváka se přitom přenáší psychická frustrace, již Anthony z tohoto stavu zažívá. Z toho, že si není schopen uvědomit, ve kterém bytě se vlastně nachází, zda je to ten, v němž léta žil, nebo jeho dcery, která si ho vzala k sobě domů, když už přestával být soběstačný. A že nepoznává své blízké.

Subjektivní vnímání postav

Subjektivní perspektiva vnímání okolního světa se promítá i do toho, jak režisér na scénu uvádí postavy. Anthonyho dcera Anne (Olivia Colman) v úvodu navštěvuje svého otce v jeho bytě, kde se ho snaží přesvědčit, aby neodmítal pomoc pečovatelek, které mu zajistila. Ten se cítí soběstačný, což demonstruje v rozšafném tanečním sólu před novou pečovatelkou Laurou (Imogen Poots), která mu připomíná jeho druhou dceru Lucy.

Zdánlivě se zdá, že je orientovaný, ale pak narazí ve svém bytě na muže jménem Paul (Mark Gattis), kterého nepoznává, ale který tvrdí, že je už deset let manželem jeho dcery Anne a že Anthony s nimi žije v jejich domácnosti. Paul zavolá Anne, aby se vrátila z nákupu, ale Anthony tuto ženu (Olivia Williams) také nepoznává, i když mu říká, že je jeho dcera Anne a že je už pět let rozvedená. Pak je konfrontován ještě s jednou identitou Paula (Rufus Sewell) a výčitkou z jeho strany, co vše Anne svému otci obětovala.

Takže je tu přítomný i pohled těch, co se o nemocného člověka starají. Nejvíce v osobě jeho dcery Anne. Režisér toto téma zpracovává velmi citlivě a komplexně, jak co do nastínění situace postiženého, tak dopadů nemoci na jeho blízké.

Jeden z nejlepších hereckých výkonů Anthonyho Hopkinse

Olivia Colman jako Anthonyho dcera Anne se stává prvotním nárazníkem jeho měnících se nálad, vyplývajících z toho, jak se ztrácí v labyrintu vlastní mysli. Snaží se otci pomoci na úkor vlastního osobního života a zároveň touží po jeho uznání v podobě třeba laskavého pohledu nebo pohlazení za to, co pro něj dělá. Zároveň si ale je čím dál víc vědoma, že po něm chce něco, čehož už není schopen, protože se mu bortí realita vlastní existence.

Proto je Anthony tak vztahovačný, nedůvěřivý, často vzteklý nebo slovem zraňující druhé. Má pocit, že mu berou kus jeho přirozenosti a osobní integrity, kterou mu ale bere degenerativní nemoc. Třiaosmdesátiletý Anthony Hopkins všechny emocionální polohy toho, jak vzdorovat tomu, nad čím už nemáte nebo ztrácíte kontrolu, ve svém výkonu znamenitě odstiňuje a podává jeden z nejlepších výkonů své herecké kariéry. Oscara mu za toto subtilní a přitom tak věrohodné ztvárnění dopadů nemoci moc přeji, protože jeho výkon je srdcervoucí. Zejména v závěru.

Na filmového debutanta si neobyčejně zdatně počíná i režisér Florian Zeller, který prokazuje dokonalý cit nejen pro vedení herců, ale i orchestraci prostoru. Londýnský byt, v němž Anthony pobývá a postupně se v něm ztrácí, se stává metaforou jeho mysli, v níž se minulost propojuje s doléhající tísnivou přítomností. Za pomocí střihu a podmanivé emotivní hudby Ludovicoa Einaudia se mezi těmito realitami hladce pohybujeme jak v nějakém filmu Christophera Nolana a ne komorním dramatu podle divadelní hry.

Formální stránka vyprávění koresponduje se scenáristicky neotřele podaným pohledem na to, jak si degenerativní onemocnění vybírá svou daň na těch, které postihuje i těch, kteří se o ně starají. Režisér empaticky přistupuje k oběma stranám a divadelní formát převádí do toho filmového způsobem, za pomocí něhož dává najevo, že jeho jméno se vyplatí do budoucna sledovat.

The Father

  • Žánr: psychologické drama
  • Původní název: The Father
  • www.sonyclassics.com/film/thefather
  • Velká Británie, 2020
  • Scénář: Christopher Hampton, Florian Zeller
  • Režie: Florian Zeller
  • Hrají: Anthony Hopkins, Olivia Colman, Imogen Poots, Rufus Sewell, Olivia Williams, Mark Gatiss
  • Distribuce: Amazon Prime
  • Distribuční premiéra v ČR: 26. 3. 2021

Témata článku: , , , , ,