To musí být nebe: melancholická groteska, oceněná na festivalu v Cannes [recenze]

14. června 2020
TWEET SDÍLET
To musí být nebe: melancholická groteska, oceněná na festivalu v Cannes [recenze]
Režisér Elia Suleiman prokazuje ve své melancholické grotesce o hledání domova i vlastní identity velký pozorovatelský talent při srovnávání všední reality v Palestině a zemích západního světa.

Plusy

  • Groteskní ráz vyprávění režisérovi slouží ke kladení závažnějších existenciálních otázek.

Minusy

  • Pro někoho možná to, že film vypráví především obrazy a vystačí si takřka beze slov.
7/10
Hodnocení

Po úspěchu na loňském ročníku festivalu v Cannes přichází do našich kin jemná a přitom dokonale zinscenovaná komedie, která si po vzoru grotesek vystačí takřka bez slov. Její režisér v ní prokazuje velký pozorovatelský talent při srovnávání běžné reality v Palestině a zemích západního světa.

Rodák z Nazaretu, palestinský režisér, scenárista, herec a producent a Elia Suleiman (1960), za ni byl v Cannes ověnčen Zvláštní cenou poroty a cenou FIPRESCI, udělovanou Mezinárodní federací filmových kritiků. Film se za Palestinu stal i kandidátem na Oscara.

Průhledný průvodce

Elia Suleiman v něm dále rozvíjí svůj osobitý styl vyprávění, definovaný už jeho debutem Kronika zmizení, kde se setkáváme s postavou režiséra, který se po delší době vrací do rodné Palestiny. Místo dění Palestina, hlavní postava, ztvárněná samotným Suleimanem, epizodický způsob narace a formální stránka, plná staticky vyznívajících záběrů, to vše je přítomno i v jeho posledním titulu, který dostává oproti těm předchozím globálnější rámec.

Do stylizovaného režijního konceptu přesně zapadá i on sám jako jeho aktér, vypravěč a pozorovatel zvenku toho, co se děje uvnitř jeho příběhů. Suleiman to sám nazval, že v jeho filmech působí jako průhledný průvodce, který se stává jejich formou i obsahem.

Se slamáčkem na hlavě, v brýlích a s věčně takovým trochu udiveným výrazem jeho doširoka otevřených očí se pasuje do role pozorovatele světa, který obývá i do něhož jako návštěvník přichází. Nevynáší nad ním soudy, ale jeho maska jakéhosi smutného klauna odráží jeho pocity z něj. Kdy je pobavený, rozhořčený, rezignovaný, škodolibý nebo zasmušilý. A především si vědomý toho, že chod tohoto světa nemůže moc změnit.

Pocit nejistoty a ohrožení

To vychází z jeho zkušenosti člověka, který vnímá ožehavost tématu palestinsko-izraelského soužití, ale nepřistupuje k němu za každou cenu aktivisticky. Spíš pozorovatelsky než angažovaně, přesto je znát, jak na něho dopadá. Pocitem nejistoty, možné hrozby, kdykoliv se v jeho přítomnosti objeví příslušníci bezpečnostních složek, ať už jde o vojáky, policisty nebo městské strážníky.

Klepněte pro větší obrázek

Motivy s nimi se ve filmu opakují. V Palestině sledujeme na silnici absurdní scénku se dvěma izraelskými vojáky, kteří si vyměňují sluneční brýle, kdy kamera potom přesune svou pozornost na zadní sedadlo vozu, kde za nimi sedí dívka se zavázanými očima. V Paříži, z balkónu hotelu, kde je ubytován, hlavní postava fascinovaně pozoruje působivou choreografii policistů, kteří na segwayích krouží kolem auta, pod nějž krátce předtím někdo něco hodil. Na zahrádce kavárny, kde Elia zrovna sedí, začnou strážníci kontrolovat její délku. A V New Yorku je svědkem policejní honičky s polonahou aktivistkou s andělskými křídly, která má na hrudi namalovanou palestinskou vlajku.

Klepněte pro větší obrázek

Palestinský aktivismus přitom ironizuje, jak ukazuje panelová debata na zahraniční půdě, jíž je účasten. Porozumění moc nenachází ani na akademické půdě v Americe. Způsob jeho nazírání na události předznamená už úvod filmu, kdy se nazaretský biskup v čele procesí snaží dostat do chrámu, kam jej ale opilí výtržníci odmítají vpustit. Tak se do něj dostane postranním vchodem a tam je srovná.

Je to pohled groteskní, absurdní, ale i poetický nebo až voyeurský, třeba když na ulici v Paříži ve zpomaleném záběru pozoruje krásné ženy a dívky, které kolem něj prochází. Nebo jinde modelky v okně budovy, které se ale ocitají až v druhém plánu za postavou uklízečky, která je zastiňuje.

Palestinský Frigo

Role průvodce, aktéra i pozorovatele vyprávění se ujal sám režisér, který tu ztvárňuje sebe sama. Elia bydlí v Nazaretu ve velkém domě se zahradou a kvůli financování svého filmu se z něho vydává nejprve do Paříže a potom do New Yorku.

Klepněte pro větší obrázek

Ve Francii je mu producentem, jehož ztvárňuje Vincent Marval ze společnosti Wild Bunch, řečeno, že jeho film je málo palestinský, v tom očekávaném angažovaném smyslu. V New Yorku pak s mexickým kolegou (Gael García Bernal) řeší fakt, že jeho připravované mexické historické drama se má kvůli americké distribuci točit v angličtině. Ten ho představí i producentce s tím, že chystá komedii o míru na Blízkém východě, na což ona odvětí, že to je už samo o sobě vtipné téma.

Ze všech těchto setkání i pozorování režisér skládá výslednou mozaiku, za pomocí níž pojmenovává situaci člověka, který se stává cizincem ve světě, který obývá. Málomluvný hrdina, který za celý film řekne jen pár slov, týkajících se jeho identity a místa původu, připomíná Bustera Keatona a jeho postavu Friga, která se ocitá v kafkovském světě neporozumění a odcizení.

Klepněte pro větší obrázek

Suleiman jim prochází jako zdánlivě nezúčastněný pozorovatel, který ale velmi pozorně vnímá všechny ty absurdní nuance jevů běžného společenského života, na něž nahlíží optikou své zkušenosti z jeho domoviny. Hraniční kontroly, chování policie, nedůvěřivé pohledy v metru, jakoby Palestina byla stále s ním nebo on žil ve stínu navyklých mechanismů pohybu v ní.

Hledání domova a vlastní identity

Groteskní nátěr s pečlivě rozehranými komickými etudami mu přitom slouží ke kladení závažnějších existenciálních otázek, týkajících se identity člověka, jeho vztahu k vlasti i možnostem profesní realizace. Cestopisný charakter vyprávění úvahám o tom, co je pro nás domov a co ho definuje, napomáhá. Do Nazaretu se v závěru vrací s mírnou nadějí, vyjádřenou obrazem mladé generace, jež v nočním klubu radostně tančí. A Palestině je i tento film věnován, na rozdíl od těch předchozích, které byly dedikovány otci nebo rodičům.

Klepněte pro větší obrázek

V choreograficky pečlivě prokomponovaných záběrech, jejichž poetika odkazuje nejen na Bustera Katona, ale i filmy francouzského režiséra Jacquese Tatiho, rozehrává Elia Suleiman melancholickou grotesku o hledání domova a vlastní identity. Dochází v ní k poznání, že doma jsme tam, kde dokážeme být v míru nejen se svým okolím, ale především se sebou samými.

Elia Suleiman jí prochází s udiveným výrazem, ale i pozorností k detailům společenského života, jimž v každodenním shonu nevěnujeme tolik pozornosti. Jeho minimalistické herectví, kdy si často vystačí jen s povytažením obočí, nás ale upozorňuje na absurditu některých jevů a zároveň si nad nimi udržuje potřebný nadhled. Tak jako režisér nad svým filmem.

To musí být nebe

  • Žánr: komedie
  • Původní název: It Must Be Heaven
  • www.le-pacte.com/france/prochainement/detail/it-must-be-heaven/
  • Francie / Katar / Německo / Kanada / Turecko / Palestina, 2019
  • Scénář: Elia Suleiman
  • Režie: Elia Suleiman
  • Hrají: Elia Suleiman, Ali Suliman, Grégoire Colin, Gael García Bernal, Vincent Maraval, Robert Higden
  • Distribuce: Film Europe
  • Distribuční premiéra v ČR: 11. 06. 2020

Témata článku: Filmy, Recenze filmů, Trailer, Recenze

Určitě si přečtěte

Tenet: Nolanova komplikovaná „bondovka“ s obráceným tokem času [recenze filmu]

Tenet: Nolanova komplikovaná „bondovka“ s obráceným tokem času [recenze filmu]

První blockbuster letošního roku, který si užijte intuitivně, smyslově, tak jak na vás bude působit a dopadat intenzivní obrazová a zvuková složka, a nesnažte se tolik analyzovat všechny časoprostorové paradoxy v něm

15 Marek Čech

Marek Čech
Recenze filmů
Android TV: Jak jednoduše dostat obraz z telefonu do TV [video]

Android TV: Jak jednoduše dostat obraz z telefonu do TV [video]

Máme zde Miracast, Google Cast, ale co dělat, když ani jedno nefunguje? Pokud potřebujete zobrazit obsah telefonu na velké obrazovce televizoru, recept je jednoduchý.

7 Tomáš Holčík

Tomáš Holčík
Televizory
12 nejlepších komedií roku 2019, které musíte vidět

12 nejlepších komedií roku 2019, které musíte vidět

Parazit, Tenkrát v Hollywoodu, Favoritka, Devadesátky, Rocketman, Zelená kniha, Žena na válečné stezce, Výjimeční, Deštivý den v New Yorku, Yesterday, Srážka s láskou, The Beach Bum. Třetí letošní výběr se nese v odlehčenějším duchu.

15 Marek Čech

Marek Čech
Filmy, které musíte vidět
13 nejlepších filmů o dobývání vesmíru. Víme, kde si je můžete pustit online

13 nejlepších filmů o dobývání vesmíru. Víme, kde si je můžete pustit online

Vybrali jsme nejlepší filmy s tematikou cest lidí do vesmíru. Takové, které nejlépe přiblíží zážitky astronautů a přitom vás dobře zabaví. Rovnou přidáme informaci, kde se na ně můžete legálně kouknout na internetu.

20 Ondřej Králík

Ondřej Králík
Filmy, které musíte vidět
Sony WH-1000XM4: nejlepší bezdrátová sluchátka s ANC jsou ještě lepší [test]

Sony WH-1000XM4: nejlepší bezdrátová sluchátka s ANC jsou ještě lepší [test]

Po představení sluchátek WH-1000XM4 padalo hodně dotazů, oč jsou nová sluchátka lepší, než stávající WH-1000XM3. Přece jen, třetí generace byl výborná. Musím však potvrdit, že čtvrtá je lepší - a to podstatně. Jestli stojí za příplatek? Domnívám se, že ano.

82 Jaromír Puk

Jaromír Puk
Bezdrátová sluchátka