To musí být nebe: melancholická groteska, oceněná na festivalu v Cannes [recenze]

Marek Čech

14. června 2020

Režisér Elia Suleiman prokazuje ve své melancholické grotesce o hledání domova i vlastní identity velký pozorovatelský talent při srovnávání všední reality v Palestině a zemích západního světa.

Plusy

Groteskní ráz vyprávění režisérovi slouží ke kladení závažnějších existenciálních otázek.

Minusy

Pro někoho možná to, že film vypráví především obrazy a vystačí si takřka beze slov.

7 /10

Po úspěchu na loňském ročníku festivalu v Cannes přichází do našich kin jemná a přitom dokonale zinscenovaná komedie, která si po vzoru grotesek vystačí takřka bez slov. Její režisér v ní prokazuje velký pozorovatelský talent při srovnávání běžné reality v Palestině a zemích západního světa.

Rodák z Nazaretu, palestinský režisér, scenárista, herec a producent a Elia Suleiman (1960), za ni byl v Cannes ověnčen Zvláštní cenou poroty a cenou FIPRESCI, udělovanou Mezinárodní federací filmových kritiků. Film se za Palestinu stal i kandidátem na Oscara.

Průhledný průvodce

Elia Suleiman v něm dále rozvíjí svůj osobitý styl vyprávění, definovaný už jeho debutem Kronika zmizení, kde se setkáváme s postavou režiséra, který se po delší době vrací do rodné Palestiny. Místo dění Palestina, hlavní postava, ztvárněná samotným Suleimanem, epizodický způsob narace a formální stránka, plná staticky vyznívajících záběrů, to vše je přítomno i v jeho posledním titulu, který dostává oproti těm předchozím globálnější rámec.

Do stylizovaného režijního konceptu přesně zapadá i on sám jako jeho aktér, vypravěč a pozorovatel zvenku toho, co se děje uvnitř jeho příběhů. Suleiman to sám nazval, že v jeho filmech působí jako průhledný průvodce, který se stává jejich formou i obsahem.

Se slamáčkem na hlavě, v brýlích a s věčně takovým trochu udiveným výrazem jeho doširoka otevřených očí se pasuje do role pozorovatele světa, který obývá i do něhož jako návštěvník přichází. Nevynáší nad ním soudy, ale jeho maska jakéhosi smutného klauna odráží jeho pocity z něj. Kdy je pobavený, rozhořčený, rezignovaný, škodolibý nebo zasmušilý. A především si vědomý toho, že chod tohoto světa nemůže moc změnit.

Pocit nejistoty a ohrožení

To vychází z jeho zkušenosti člověka, který vnímá ožehavost tématu palestinsko-izraelského soužití, ale nepřistupuje k němu za každou cenu aktivisticky. Spíš pozorovatelsky než angažovaně, přesto je znát, jak na něho dopadá. Pocitem nejistoty, možné hrozby, kdykoliv se v jeho přítomnosti objeví příslušníci bezpečnostních složek, ať už jde o vojáky, policisty nebo městské strážníky.

Motivy s nimi se ve filmu opakují. V Palestině sledujeme na silnici absurdní scénku se dvěma izraelskými vojáky, kteří si vyměňují sluneční brýle, kdy kamera potom přesune svou pozornost na zadní sedadlo vozu, kde za nimi sedí dívka se zavázanými očima. V Paříži, z balkónu hotelu, kde je ubytován, hlavní postava fascinovaně pozoruje působivou choreografii policistů, kteří na segwayích krouží kolem auta, pod nějž krátce předtím někdo něco hodil. Na zahrádce kavárny, kde Elia zrovna sedí, začnou strážníci kontrolovat její délku. A V New Yorku je svědkem policejní honičky s polonahou aktivistkou s andělskými křídly, která má na hrudi namalovanou palestinskou vlajku.

Palestinský aktivismus přitom ironizuje, jak ukazuje panelová debata na zahraniční půdě, jíž je účasten. Porozumění moc nenachází ani na akademické půdě v Americe. Způsob jeho nazírání na události předznamená už úvod filmu, kdy se nazaretský biskup v čele procesí snaží dostat do chrámu, kam jej ale opilí výtržníci odmítají vpustit. Tak se do něj dostane postranním vchodem a tam je srovná.

Je to pohled groteskní, absurdní, ale i poetický nebo až voyeurský, třeba když na ulici v Paříži ve zpomaleném záběru pozoruje krásné ženy a dívky, které kolem něj prochází. Nebo jinde modelky v okně budovy, které se ale ocitají až v druhém plánu za postavou uklízečky, která je zastiňuje.

Palestinský Frigo

Role průvodce, aktéra i pozorovatele vyprávění se ujal sám režisér, který tu ztvárňuje sebe sama. Elia bydlí v Nazaretu ve velkém domě se zahradou a kvůli financování svého filmu se z něho vydává nejprve do Paříže a potom do New Yorku.

Ve Francii je mu producentem, jehož ztvárňuje Vincent Marval ze společnosti Wild Bunch, řečeno, že jeho film je málo palestinský, v tom očekávaném angažovaném smyslu. V New Yorku pak s mexickým kolegou (Gael García Bernal) řeší fakt, že jeho připravované mexické historické drama se má kvůli americké distribuci točit v angličtině. Ten ho představí i producentce s tím, že chystá komedii o míru na Blízkém východě, na což ona odvětí, že to je už samo o sobě vtipné téma.

Ze všech těchto setkání i pozorování režisér skládá výslednou mozaiku, za pomocí níž pojmenovává situaci člověka, který se stává cizincem ve světě, který obývá. Málomluvný hrdina, který za celý film řekne jen pár slov, týkajících se jeho identity a místa původu, připomíná Bustera Keatona a jeho postavu Friga, která se ocitá v kafkovském světě neporozumění a odcizení.

Suleiman jim prochází jako zdánlivě nezúčastněný pozorovatel, který ale velmi pozorně vnímá všechny ty absurdní nuance jevů běžného společenského života, na něž nahlíží optikou své zkušenosti z jeho domoviny. Hraniční kontroly, chování policie, nedůvěřivé pohledy v metru, jakoby Palestina byla stále s ním nebo on žil ve stínu navyklých mechanismů pohybu v ní.

Hledání domova a vlastní identity

Groteskní nátěr s pečlivě rozehranými komickými etudami mu přitom slouží ke kladení závažnějších existenciálních otázek, týkajících se identity člověka, jeho vztahu k vlasti i možnostem profesní realizace. Cestopisný charakter vyprávění úvahám o tom, co je pro nás domov a co ho definuje, napomáhá. Do Nazaretu se v závěru vrací s mírnou nadějí, vyjádřenou obrazem mladé generace, jež v nočním klubu radostně tančí. A Palestině je i tento film věnován, na rozdíl od těch předchozích, které byly dedikovány otci nebo rodičům.

V choreograficky pečlivě prokomponovaných záběrech, jejichž poetika odkazuje nejen na Bustera Katona, ale i filmy francouzského režiséra Jacquese Tatiho, rozehrává Elia Suleiman melancholickou grotesku o hledání domova a vlastní identity. Dochází v ní k poznání, že doma jsme tam, kde dokážeme být v míru nejen se svým okolím, ale především se sebou samými.

Elia Suleiman jí prochází s udiveným výrazem, ale i pozorností k detailům společenského života, jimž v každodenním shonu nevěnujeme tolik pozornosti. Jeho minimalistické herectví, kdy si často vystačí jen s povytažením obočí, nás ale upozorňuje na absurditu některých jevů a zároveň si nad nimi udržuje potřebný nadhled. Tak jako režisér nad svým filmem.