Jan Hřebejk je jedním z nejplodnějších a nejvšestrannějších českých filmových režisérů. Od snímku Kawasakiho růže se snaží výrazněji věnovat závažným morálním a společenským tématům. Kawasakiho růže nabídla komplexní sondu do historického povědomí našeho národa, zatíženého komunistickou minulostí. V Nevinnosti šlo rovněž o skrývané tajemství, které mělo ale oproti svědectví archivů STB mnohem intimnější charakter. Líbánky tuto volnou trilogii o morálních selháních v minulosti, které začnou vyplouvat na povrch, završily.
Do této dramatické linie se řadí i Učitelka. Třetí Hřebejkův film, který byl spolu s Němcovým Vlkem z Královských Vinohrad zařazen do hlavní soutěže karlovarského festivalu. Předtím to byly filmy Kráska v nesnázích (2006, Zvláštní cena poroty) a právě Líbánky (2013, Cena za režii). Letos si z Varů odvezla cenu za nejlepší ženský herecký výkon představitelka hlavní role Zuzana Mauréry.
Hřebejk poslední dobou pracoval zejména na televizních projektech. Ať už šlo o vztahový seriál pro HBO Až po uši nebo detektivní série pro ČT Případ pro exorcistu, Pět mrtvých psů a Místo zločinu Plzeň. Jeho posledním filmovým projektem byla adaptace divadelní hry Petra Kolečka Zakázané uvolnění.
Mezi perestrojkou a rumunskou novou vlnou
Protože Hřebejk rád zkouší nové výzvy, vydal se tentokrát točit na Slovensko, kde měl vzniknout komorní projekt pro slovenskou televizi. Nakonec se díky spolupráci slovenské produkční společnosti PubRes a české Offside Men podařilo dílo přetavit do celovečerní podoby.
Režisér v něm přichází s něčím, co bychom mohli žánrově označit jako morální drama či podobenství. Na Janu Hřebejkovi mi bylo vždy sympatické, že sleduje aktuální trendy na poli festivalové i mainstreamové kinematografie a že má takzvaně nakoukáno.
Formálními prvky výstavby těchto artových nebo tradičnějších filmů pak obohacuje svou vlastní poetiku. Na mozaikovité kompozici Horem pádem byl znát vliv Iñárrituových dramatických skládanek, na U mě dobrý zas inspirace dannyparťákovskými komediemi Stevena Soderbergha.
V Líbánkách přišel s variací na Rodinnou oslavu Thomase Vinterbera, ale poznali jste v nich i stopy Larse von Triera, Michaela Hanekeho nebo Ingmara Bergmana. Učitelku bychom v tomto kontextu domácí nebo světové kinematografie mohli zařadit jak k dílům, které vznikaly v druhé půli osmdesátých let v éře tzv. perestrojky, tak k současné rumunské nové vlně tvůrců jako Cristian Mungiu.
K oběma těmto vlnám má Hřebejk (1967) blízko. S Mungiuem nebo Vinterbergem ho pojí generační spřízněnost, revoluci pak zažil jako dvaadvacetiletý student FAMU. Ještě před ní vzniklo množství děl i v rámci československé kinematografie, které se kriticky vyjadřovaly na adresu komunistického režimu. Tvůrci tyty výtky v době glasnosti balily do podoby groteskních nebo moralistních metafor. Ty už nyní nejsou potřeba a Učitelka manipulativní, režimem deformované zlo pojmenovává zcela adresně.
Nadčasová morální dilemata
Hřebejk se scenáristou Petrem Jarchovským se zároveň snaží o přesah, vztahující se k dnešku, který by ukázal, že zdaleka nestačilo sedmadvacet let na to, aby se společnost s dědictvím totalitního režimu vyrovnala. V zápase s učitelkou, která zneužívá své postavení, se dle nich odráží jak dobou podmíněná, tak nadčasová morální dilemata.
Kořeny problémů s klientelismem, korupcí, manipulací a ohýbáním práva jsou naprosto analogické tehdy i dnes a vyrůstají ze stejné půdy, živené lidským strachem, vypočítavostí, lhostejností, malostí a zištností. Režisér se scenáristou před touto pasivní rezistencí či kolektivní letargií v duchu svých předchozích občanských postojů varují.
Nutno ale říct, že víc v rovině proklamativní, než že by tato analogie mezi režimem minulým a současným v míře přizpůsobivosti nebo pokřivení charakterů vyplývala z filmu. A to je škoda, protože právě v tomto přesahu se Učitelka mohla přiblížit síle rumunských morálních dramat typu posledního filmu Cristiana Mungiua Zkouška dospělosti.
Ironický dovětek
Tvůrci Učitelky se namísto toho uchylují v závěrečném epilogu z roku 1991 k trochu lacinému dovětku, který nám ozřejmuje, co hlavní hrdinka dělala po revoluci. To, že se učitelky ruštiny a prospěchářské komunistky transformovaly v učitelky angličtiny a němčiny s plackou Občanského fóra na klopě víme všichni. Nebo alespoň pamětníci těch časů na školách.
Proto tu ironickou tečku, oznamující nám, že učitelka Drazděchová bude učit angličtinu, náboženství a etiku, beru spíš jako vzkaz mladší generaci, aby se měla na pozoru před lidmi jejího typu. Doba se změnila, metody zůstávají stejné. A díky osobní bezskrupulóznosti a absenci jakékoliv sebereflexe, tito lidé mohou dál manipulovat svým okolím. Pokud jim to ono dovolí.
V tom je základní poselství filmu. Nenechme se zastrašit a vydírat, nepřistupujme na korupční pobídky ze strany lidí v mocnějším postavení a nepřihlížejme lhostejně tomu, když se společnost znovu posouvá do mrtvolného bodu, známého z období normalizace.
Mimořádná schůze SRPŠ
V normalizačním roce 1983 na jedné z předměstských bratislavských základních škol se film odehrává. Ředitelka svolává mimořádnou schůzi SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) jedné z tříd. Důvodem je třídní učitelka Mária Drazděchová (Zuzana Mauréry). Bezdětná vdova po vysokém armádním důstojníkovi a předsedkyně KSČ na škole.
Z průběhu schůzky vyplyne, jakým způsobem si zdánlivě empatická a laskavě vyhlížející vyučující podrobuje své okolí. A jak kvůli osobnímu prospěchu manipuluje prostřednictvím svých žáků jejich rodiči. Ať už v podobě materiálních výhod, či dokonce vidiny milostného poměru.
Nejen z obavy o prospěch svých dětí většina rodičů třídní učitelce podléhá a poskytuje jí nejrůznější služby a dárky. Jen tři rodiny se rozhodnou kantorce vzepřít. Situaci se společně s ředitelkou školy a její zástupkyní, které jsou si vědomy, o jak amorální osobu jde, pokusí zvrátit na konspirativní třídní schůzce. Ředitelka by se Drazděchové ráda zbavila, jen k tomu potřebuje podporu rodičů.
Utajovaný incident
Ona mimořádná schůze s rodiči slouží tvůrcům jako rámcový děj, uprostřed nějž retrospektivně rozkrývají, jaké manipulace, zneužívání autority a vydírání se učitelka Drazděchová dopouštěla k podmaňování rodičů i dětí, a jak na to jednotlivé rodiny reagovaly.
Vše začíná jejím příchodem do třídy 1. září, kdy první, co jí zajímá, je povolání rodičů. Z nich pak vyvodila, čím by jí rodiče mohli být užiteční. Oprava pračky, pravidelné nákupy, účes u kadeřnice, léky od doktora, transport buchet letadlem do Moskvy, kde žije její sestra. Vše zdarma, musíme si přeci pomáhat. A rodiče rádi tyto služby plní, protože učitelka jim při nich zmíní, kterou látku si má jejich ratolest zopakovat. A světe div se, z té je pak vyvolána.
Rodiny, které se tomuto systému služeb a protislužeb vzepřou, se pak mohou spolehnout na to, že jejich dítěti se začne rapidně horšit prospěch a že bude takový žák ze strany učitelky před kolektivem ostrakizován nebo zesměšňován. Nepoddajnost se neomlouvá a lámat charaktery je třeba už od školních lavic.
Pak ale u jedné z žaček Danky (Tamara Fischer) dojde k takovému pokusu o bod zlomu, který vyvolá onu schůzi a petici, požadující učitelčino odstoupení. Scenárista onen incident s Dankou v rámci retrospektivního objasňování událostí dlouho zatajuje. Právě proto, aby se na jeho pozadí odhalily charaktery rodičů, kteří se schůze zúčastní.
Defilé tváří, charakterů a postojů
Zde Jarchovský trochu tezovitě rozděluje rodiče na přizpůsobivé pragmatiky, příslušníky šedé zóny, o jejichž duši se nejvíc hraje, a ty, kteří už jsou beztak na indexu doby. Není asi překvapením, že největším zastáncem učitelky, je komunistický soudce, který se uchyluje i k vyhrožování. V řadě za ním stojí zelinář, uzenář, kadeřnice, zkrátka všichni ti, kteří uměli z minulého režimu dobře profitovat
Zástupci šedé zóny, která proti režimu neprotestuje, ale ani s ním aktivně nekolaboruje, jsou rodiče Danky. Především otec Marek Kučera (Csongor Kassai), pracující na letišti a odmítající riskovat své pracovní postavení s nějakými předpisy kvůli ponižující úloze poslíčka buchet do Sovětského svazu.
Zástupci třetí skupiny osob, které režim odstavil na okraj, jsou dva. Zápasník Jaroslav Binder (Martin Havelka), který sice svého kluka mlátí jako žito, ale zároveň se před nikým neskloní. A Littmann (Peter Bebjak), jehož žena utekla do zahraničí a on díky tomu dostal punc vyvrhele.
Defilé tváří, charakterů a postojů vytváří trochu schematický vzorek tehdejší společnosti, v níž platilo, že ohnout páteř a „držet hubu a krok“ se vyplácí, opak ne. Odtud i ono rodičovské dilema, zda proti učitelce vystoupit, které ústí do finálního moralizujícího střetu alá Dvanáct rozhněvaných mužů.
Hřebejk jednotlivé postoje v uzavřeném prostředí konfrontuje. Názory se tříbí, nálady, zda přidat svůj podpis na arch, požadující odvolání, se proměňují. Když se ale vyjeví pravý charakter incidentu Danky s učitelkou, zafunguje ze strany rodičů ono listopadové „Děti si mlátit nenecháme“.
Musíme si pomáhat
Jarchovský do námětu promítl svou vlastní zkušenost s učitelkou podobného ražení, jen jí dal pochopitelně pro potřeby vyprávění mnohem plastičtější podobu. Drazděchová se navenek tváří mile a srdečně, když chce, umí použít i svůj sex-appeal.
Rodičům, kteří nemají čas zajít ji na nákupy, pro léky nebo něco opravit, nabízí možnost, že do domácích prací zapojí jejich děti. Vždyť co je na tom špatného pomáhat si. Zvlášť vdově, která přišla o dítě a je na všechno sama, jak nezapomene zmínit, aby vyvolala soucit.
Běda ale, když někdo sloužit odmítne. Tehdy vypluje na povrch její skutečná mstivá a zákeřná povaha, nebezpečná o to víc díky jejímu kádrovému profilu. Kádrový profil jí dává vědomí moci, již zneužívá v systému služeb a protislužeb, který ona sama jako korupční nevnímá. My bychom ale měli, aby oportunismus nezvítězil nad lidskou důstojností a svobodou rozhodování. V jakémkoliv režimu.
Učitelka
- Žánr: drama
- www.a-company.cz/cs/movie/detail/61
- Slovensko / Česko, 2016
- Scénář: Petr Jarchovský
- Režie: Jan Hřebejk
- Hrají: Zuzana Mauréry, Peter Bebjak, Csongor Kassai, Martin Havelka, Zuzana Konečná, Ondřej Malý, Attila Mokos, Éva Bandor, Richard Labuda, Judita Hansman, Tamara Fischer
- Distribuce: A-Company CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 21. 07. 2016