Dotažená koncepční vize, scénář Mira Šifry, herecký výkon Elišky Křenkové
Film načrtne množství témat, z nichž ale nejvíc zužitkuje to týkající se intersexuality
7 /10
Po světové premiéře na festivalu v Karlových Varech přichází do našich kin dobové drama, jehož téma nejlépe vystihuje anglický název filmu We Have Never Been Modern. Tvůrci se jeho prostřednictvím ptají, zda jsme byli někdy moderní a vyprávěným příběhem nám odpovídají, že nikoliv.
Koncepční režisér
Inspiraci k němu našel scenárista Miro Šifra (série Rédl a Zrádci) v prvorepublikové učebnici soudního lékařství od Františka Hájka, na niž narazil v antikvariátě a v níž je kromě dalších sexuálních témat popsán i případ hermafroditismu.
V meziválečné éře zamlčované téma intersexuality se rozhodl včlenit do historického detektivního dramatu, které se odehrává ve slovenském městečku Svit. To dostalo název podle prvního Baťova podniku v něm, což byla Slovenská viskózová továrna.
Režisérem filmu je Matěj Chlupáček, který před deseti lety, kdy mu bylo osmnáct, debutoval snímkem Bez doteku. Od té doby se jako producent podílel na filmech Hany, Polednice a Stínohra a sériích Zrádci, Pozadí událostí a Iveta. Pro HBO natočil několik dílů seriálu Terapie a ve dvou dílech vystřídal Viktora Tauše i u Zrádců, na nichž se potkal právě s Mirem Šifrou.
V devětadvaceti letech se v Úsvitu prezentuje jako koncepční režisér, který sleduje zahraniční trendy, po řemeslné stránce působí velmi sebejistě a s otázkami pohlavní identity a sebeurčení jedince se snaží pracovat edukativně i angažovaně zároveň.
Kontrastní vnímání
Intersexualita tu přitom funguje jako zástupce širších témat, spojených s genderovou problematikou a přijímáním jinakosti většinovou společností. V čase, kdy se v parlamentu ozývají výroky, že hovězí je hovězí a kuřecí je kuřecí, v souvislosti s právy LGBT komunity, se snaží komplikované téma, zanesené mnoha předsudky a mýty, zpřístupnit mainstreamovému publiku a kultivovat v jeho myslích jeho vnímání.
Pro někoho citlivě a nenásilně, pro jiného příliš doslovně a didakticky. Tady se režisér dostává trochu do pasti, když z postavy Heleny coby detektiva amatéra udělá postupně proroka osvěty a pokroku, stojícího proti paušálnímu vnímání genderových identit.

Ale na kontrastech je film do velké míry postaven. Hlavní hrdinka, přemýšlející a chovající se jako naši současníci, tu stojí proti těm, kteří nejednoznačné pohlaví chápou jako znamení ďábla. Do přírodního rámce tatranského podhůří vstupuje v roce 1937 technicistní pokrok v podobě továrny na umělá vlákna, takže je tu další kontrast industriálního prostředního s tím venkovským.
Nález dítěte neurčitého pohlaví
Řízením továrny je pověřen Alois Haupt (Miloslav König), který tu chce po vzoru Zlína vybudovat baťovský průmyslový komplex. Zatímco on se věnuje podnikové reprezentaci a diplomacii, jeho žena Helena (Eliška Křenková), která by mu v tom měla být nápomocná, se soustředí spíš na zdravotní a sociální pomoc dělnictvu. A hlavně na to, aby přivedla na svět za pár dní jejich prvního potomka, když předtím potratila.
Krátce předtím ale tuto atmosféru očekávání, k němuž se přidává i to, že do Svitu má zavítat majitel celého podniku (Ladislav Hampl), rozčeří zpráva o nálezu novorozeněte neurčitého pohlaví. Vedení firmy je přesvědčeno, že jeho pohozením na dvoře fabriky chce někdo zdiskreditovat pověst podniku a povolává k vyšetřování případu dvojici zástupců československé kontrarozvědky (Milan Ondrík a Marián Mitaš). Ti se s ním příliš nepářou a za viníky označí sabotéry z řad komunistů.
Helena jako nedostudovaná lékařka se ale s tímto vysvětlením nespokojí, protože tuší že pravda bude mnohem složitější a tragičtější. Z profesní zvědavosti a zprvu i obavy o vlastní nenarozené dítě se pustí do pátrání na vlastní pěst, za pomocí něhož zjistí, že mezi dělníky je někdo, kdo skrývá svou intersexualitu a potřebuje pomoc.
Nápomocen je jí podnikový lékař (Luboš Veselý), ale jejich závěry se vedení podniku nechce zabývat a bagatelizuje je, protože nezapadají do nalinkovaného, předem připraveného scénáře. Helena tak přichází o iluze nejen v otázce modernity a prosperity podniku, jehož má být součástí, ale i o muži, kterého si vybrala pro společný život.
Nikdy jsme nebyli moderní
Odtud anglický název filmu, který nám připomíná, že myšlenka pokroku a modernity stále naráží na předsudky, neporozumění a netoleranci, které jsou jen konstrukty v našich hlavách. Před necelými devadesáti lety, stejně jako dneska.
Postavy ve filmu na jeho konci přesto hledí k budoucnosti s nadějí, že se bude vyvíjet k lepšímu, k větší otevřenosti, aniž by tušili, že směřuje k dehumanizaci lidstva v podobě nacistických koncentráků. Dnes poslanec za stranu Smer na předvolebních mítincích vykládá o duhovém fašismu a voliči toto převracení významů ochotně legitimizují. Znovu tak vyvstává otázka, kam jsme se vlastně posunuli ve vnímání jinakosti.
Témata, která v sobě film zahrnuje, od třídních rozdílů, přes genderovou otázku až po postavení žen jak pracovní, tak společenské, způsobuje, že žánrově osciluje někde mezi detektivním dramatem, partnerskou vztahovou studií a alegorií kapitalismu.
Ve druhé polovině se stáčí k tématu intersexuality, což je doprovázeno animovanými pasážemi z dílny oceňované Diany Cam Van Nguyen, které edukativně a v souladu s onou v úvodu zmíněnou učebnicí soudního lékařství vysvětlují relevantní termíny, vážící se k této problematice.
Stylistické ozvláštnění
Není to jediné stylistické ozvláštnění tohoto filmu. Postavy mluví současným jazykem, děj je traktován do dnů zbývajících nejen do porodu Heleny, ale i příjezdu šéfa firmy, Helena hned několikrát prolamuje čtvrtou stěnu ve snaze oslovit diváka. Rozložení postav na scéně je odlišeno nejen co do barev kostýmů, ale i rekvizit. Helena nosí modré kostýmky, dělnictvo, smýšlející levicově, červené šaty.
Kontrastní je i barevná tonalita ve snímání prozářených, až utopických kulis města nebo okolní přírody, která vypadá jak přetisknutá z folklórních pohlednic, s tím, když se ocitáme v zšeřelých interiérech. Pastelová barevnost kamery Martina Duby, účesy, kostýmy, způsob svícení a celková výprava podporují zdání prvorepublikové atmosféry, do níž vstupují promluvy a teze, blízké dnešnímu vnímání.
Ty sem vnáší hlavně postava Heleny, která na sebe v podání Elišky Křenkové strhává největší pozornost. Role jí byla psána na tělo a odpovídá jejímu hereckému naturelu, spočívajícímu v kombinaci fyzické křehkosti a jisté výrazové drzosti a sarkastičnosti, zrcadlící její neochotu vydat se připravenou cestičkou poslušné manželky. Zpátečnické názory tu reprezentuje Martha Issová, transgender herec, v reálu sociální pracovník Richard Langdon pak ztvárňuje dělníka Sašu, o jehož důstojnost se tu hraje.
Herecké výkony, scénář Mira Šifry a dotažená koncepční vize režiséra Matěje Chlupáčka jsou největšími klady filmu Úsvit. Moderní dobový snímek skrze téma intersexuality vytváří paralelu se současností a zpátečnickými názory části společnosti, které ukazují, že vnímání modernity je poněkud iluzorní, když k ní nedochází i v našich hlavách.
Úsvit
- Žánr: detektivní drama
- www.bontonfilm.cz/usvit
- Česko / Slovensko, 2023
- Scénář: Miro Šifra
- Režie: Matěj Chlupáček
- Hrají: Eliška Křenková, Miloslav König, Milan Ondrík, Marián Mitaš, Luboš Veselý, Martha Issová, Ladislav Hampl, Ján Jackuliak, Richard Langdon
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 05. 10. 2023