Už je to přes čtyřicet let, kdy soud ve sporu filmařů se Sony rozhodl, že nahrávání na video je legální | Ilustrace: AI Midjourney

Ilustrace: AI Midjourney

Už je to přes čtyřicet let, kdy soud ve sporu filmařů se Sony rozhodl, že nahrávání na video je legální

Před jednačtyřiceti lety – 17. ledna 1984 – padlo v USA rozhodnutí, které proměnilo zábavní průmysl. Nejvyšší soud v případu známém jako „Betamax case” musel vyřešit spor, jestli je legální nahrávat si doma televizní pořady na video. Dnes to zní banálně, v roce 1984 ale šlo o zásadní střet mezi technologiemi a autorským právem.

Válka o video

Všechno začalo žalobou, kterou na Sony podala filmová studia Universal a Walt Disney. Vadilo jim, že firma vyrábí videorekordéry Betamax, které umožňovaly divákům nahrávat televizní vysílání. Studia tvrdila, že Sony nabízí zařízení, které může být použito k porušování autorských práv, a to by se mělo zakázat. Filmaři argumentovali tím, že hlavním účelem přístroje je právě kopírování chráněného obsahu.

Nižší soudy měly na věc rozdílný pohled. První instance dala za pravdu Sony – podle ní šlo o legální využití v rámci tzv. fair use. Odvolací soud ale tento verdikt zrušil a případ musel rozseknout až Nejvyšší soud USA.

A ten rozhodl ve prospěch Sony. Soudci došli k závěru, že nahrávání pořadů pro pozdější shlédnutí (tzv. time-shifting) je legitimní způsob užití. Výrobce také nemůže nést odpovědnost za to, jak zákazníci jeho zařízení používají. Klíčové bylo, že videorekordér má i jiná využití než jen kopírování chráněného obsahu.

Z nepřítele zachráncem

Filmová studia se snažila zvrátit dopad verdiktu pomocí legislativy. Lobbovala v Kongresu za změnu zákonů a chtěla prosadit alespoň malý zákonný poplatek z prodeje prázdných videokazet. Kongres však tyto snahy odmítl s odůvodněním, že studia už mají zisky z půjčování a prodeje filmů na kazetách. Domácí nahrávání se navíc mezi tím už tak rozšířilo, že politici neměli odvahu proti němu zasáhnout.

Místo aby videorekordéry zničily filmový průmysl, staly se zdrojem jeho růstu. Už v roce 1985 se příjmy z prodeje videokazet vyrovnaly tržbám z kin. O deset let později tvořil prodej a půjčování videokazet více než polovinu příjmů filmových studií z amerického trhu – ve srovnání se čtvrtinou, kterou generovala kina.

Rozhodnutí vytvořilo také precedent pro posuzování nových technologií z pohledu autorského práva. Soudy z něj vycházely i při dalších sporech v oblasti digitálního kopírování a sdílení souborů. V roce 2001 ho použily v případu Napster a v roce 2005 při posuzování legálnosti sítí peer-to-peer.

Další informace najdete na Wikipedii

Určitě si přečtěte

Články odjinud