Záhy poté, co splnila úlohu zahajovacího nesoutěžního snímku právě probíhajícího festivalu v Cannes, vstupuje pátá a nejopulentnější adaptace slavného románu i do našich kin.
Největší americký román 20. století
Velký Gatsby je román amerického modernisty Francise Scotta Fitzgeralda, který napsal ve svých osmadvaceti letech. Je považován za typického zástupce „Jazzového věku“ v americké literatuře a přináší společensko-sociální portrét této éry. Úspěch zaznamenal ale až v padesátých letech, kdy se z něj stala povinná četba na středních školách a předmět pro rozebírání na univerzitních seminářích literatury. Po bezprostředním vydání (1925) si ale takovou popularitu nezískal a v období hospodářské krize a 2. světové války se na něj takřka zapomnělo.
Osud románu, který spěl po svém vydání do zatracení, jakoby v něčem kopíroval i jeho autor, který je považován za jednoho nejvýraznějších představitelů tzv. „Ztracené generace“ (Ernest Hemingway, William Faulkner, Thomas Stearns Eliot).
Šlo o autory, narozené kolem roku 1900, jež ve svých dílech reflektovali situaci po první světové válce. Onen sociální, společenský, politický a hospodářský kvas, v němž se rodila nová americká prosperita. Fitzgerald v té době prožíval bouřlivý manželský svazek se Zeldou Sayreovou, poznamenaný jak jeho vzrůstajícím alkoholismem, tak její hospitalizací na marylandské klinice po diagnostikování schizofrenie v roce 1930.
Román Velký Gatsby, o němž se někdy mluví jako o největším americkém literárním díle 20. století, byl zfilmován dosud čtyřikrát. Z toho jednou šlo o verzi televizní (2000). První, němá adaptace pochází z roku 1926, ta asi nejznámější z roku 1974. Scénář k ní napsal Francis Ford Coppola, režie se ujal Jack Clayton a v hlavních rolích se představili Robert Redford a Mia Farrow. I přes slavná jména tvůrců v titulcích toto líbivé retro komerčně i umělecky propadlo.
Opojný jazzový věk
S pátou, nejvýpravnější a nejoslnivější verzí nyní přichází australský režisér Baz Luhrmann, který má velký cit pro ztvárnění silných melodramatických látek. Po volné trilogii, ironicky nazvané Červená opona (Tanec v srdci, Romeo a Julie, Moulin Rouge) a epické lovestory Austrálie je Velký Gatsby logickým pokračováním tohoto trendu režisérovy tvorby.
Digitální technologie umožnila Luhrmannovi vytvořit iluzi prohibičního New Yorku, v němž levný alkohol tekl proudem, morálka byla uvolněná a budovy se dotýkaly nebes. Film se snaží navodit iluzi opojné doby v čase před hospodářskou krizí, kdy se obchody hýbaly a země zažívala hospodářskou konjunkturu. Stotřicetimilionový rozpočet je vidět jak na kostýmech a kulisách, tak na konverzi do 3D formátu, kvůli níž byla premiéra přesunuta z loňského prosince až na květen.
Dekadentní večírky
Není divu, že předloha o povrchnosti amerického snu a deziluzivním vystřízlivění z něj, o idealistovi, který se ho rozhodl snít, o lásce, vášni, pokrytectví a přetvářce a hlavně o naději režiséra zaujala. Vždyť kde jinde mohl uplatnit svůj zběsile intenzivní audiovizuální styl, než při inscenování dekadentních jazzových večírků, plných alkoholu, které pořádá tajemný pan Gatsby ve svém sídle.
Zvlášť když se na nich jejich účastníci chovali tak, jakoby právě tento mejdan měl být jejich poslední a že zítra ráno v kocovinovém oparu přijdou o své mládí nebo rovnou skončí svět. Luhrmannovi se podařilo zachytit onen extatický, ale zároveň i prchavý charakter těchto večírků novodobé smetánky, která přišla rychle k penězům, jež neuměla ještě odpovědně zhodnotit.
U Gatsbyho na celovíkendovém mejdanu si dávali dostaveníčko všechny sociální vrstvy tehdejší společnosti. Politici, bankéři, filmové hvězdy, pašeráci alkoholu, snílci bez peněz i krásné holky, tvářící se jako naivky, které zde chtěli ulovit nějakého vysněného bohatého prince. Nositelé a dědicové jmění, budovaného po generace i hochštapleři a novozbohatlíci, kteří vydělali na válečných i poválečných kšeftech.
Cit choreografa výpravných spektáklů
Baz Luhrmann přistoupil k Velkému Gatsbymu podobně jako Joe Wright k poslední filmové adaptaci Anny Kareniny. Tedy jako choreograf s výjimečným citem pro eklektické skloubení hned několika divadelních útvarů (muzikál, tanec, kabaret), které dává ve prospěch toho filmového. V tomto jeho přístupu se zrcadlí jeho vlastní dospívání v rodině, která měla k divadlu a tanečním soutěžím velmi blízko i jeho vlastní praxe operního režiséra.
Připadáme si s ním jako s burleskním kouzelníkem, který nás v historických kostýmech zve na současnou diskotéku, kde se pohupujeme v rytmu hip-hopových úprav jazzových standardů dvacátých let. Luhrmann je zároveň i inženýrem všech těch fantastických a extravagantních výtvarných stylizací a zvukových koláží, které dává do služeb v podstatě romantického nebo melodramatického příběhu s vyhrocenými emocemi.
Jakoby chtěl především verzi ze sedmdesátých let s Robertem Redfordem dokázat, že jde tento román pojmout mnohem barvitěji, výbušněji a hlavně záživněji. Jako dynamický, spektakulární a pompézní zážitek, plně zaměstnávající vaše smysly.
Zlatá mládež
Uzavírá proto děj do esteticky vybroušeného tvaru, v němž se pohybují vždy krásně upravení lidé v nažehlených kostýmech, na kterých nejsou ani po prohýřených nocích patrné zámky únavy. Ve verzi Jacka Claytona z roku 1974 se ve zpocených tvářích protagonistů odráží dusné počasí léta roku 1922, kdy se děj odehrává, které mimoděk ovlivňuje jejich činy. Zde postavy vypadají, jak kdyby je měl v péči neustále nějaký vizážista, který pečlivě zahlazuje veškeré odchylky od jejich dokonalého zjevu.
Ale i to koresponduje s Luhrmannovou vizí ukázat New York dvacátých let a tehdejší večírky znuděných a marnivých zbohatlíků jako předchůdce dnešních okázalých párty zlaté mládeže, pro niž se vžil termín MTV generace.
Příprava pro nástup Gatsbyho
Zobrazení velkolepých párty a postav, které se jich zúčastňují, připravuje v úvodní hodině půdu pro nástup postavy, která je pořádá, ale nezúčastňuje se jich nebo je pozoruje jen z povzdálí oken svého sídla. Tajemného a výstředního pana Gatsbyho, o jehož zbohatnutí i statusu kolují mezi hosty jeho večírků legendy.
Kritici Luhrmannovi vyčítají, že teatrálnost a opulentnost večírků a s tím spojená křiklavá a přebujelá audiovizuální forma jejich zpodobnění dusí jak samotný příběh, tak emoce postav, které v něm vystupují. Domnívám se ale, že režisér a spoluscenárista v jedné osobě těmito párty jen kypří půdu pro rozehrání skutečného dramatu, který v sobě předloha nese.
Ornamentální, chimérický svět
Vždyť povrchní svět každotýdenních mejdanů je jen metaforickým vyjádřením prázdnoty lidí, kteří svůj život v blahobytu neumí vyplnit ho ničím jiným než zábavou. U samotného Gatsbyho slouží jako nastavené zrcadlo jeho osamocení. Tuto vnitřní prázdnotu režisér ještě zvýrazňuje tím, že ji nechá vyniknout na pozadí až ornamentálně kýčovitého digitálního světa, v němž vše vypadá jako chiméra. Chiméra nesplněných snů a přání, které mají takřka všechny klíčové postavy vyprávění.
V tomto teatrálním světě se přehnanost, nadsázka a fantaskní nereálnost pěstuje na všech úrovních. Od až surreálných architektonických kulis (Gatsbyho palác i celý New York jako město), přes kostýmy, výpravu, líčení herců a jejich masky, až po grafické znázornění vypravěčem popisovaných událostí, kdy text proniká do prostoru a zobrazuje se na plátně.
Electro swing
Při zdi se nedrží ani hudební doprovod, který si vzal na starost Craig Armstrong. Ten s režisérem spolupracoval již na divoce kankánových úpravách popových písní pro muzikál Moulin Rouge. A i zde od něj nečekejte, že vám naservíruje tradiční jazz nebo swing dvacátých let. Vlastní orchestrální hudbu kombinuje s remixy současných hip-hopových skladeb a do nových aranží oblečených evergreenů dvacátých let.
Na soundtracku spolupracoval se slavným hip-hopovým zpěvákem Jay-Z, který nad ním převzal produkční dohled. Dále se tu objeví například Beyoncé, na jejíž vypalovačku se tu tančí charleston, Kanye West, Lana Del Rey, Florence and the Machine nebo Bryan Ferry. Žánrově se tyto předělávky blíží módnímu electro swingu a v kombinaci s obrazem nejen skvěle fungují, ale udávají vyprávění i rytmus.
Hyperstylizace
V Luhrmannově světě je zkrátka vše, od hudby, přes kulisy, kostýmy, světla, výtvarné nápady a digitální efekty mámivé, ohromující a hyperstylizované. Připomíná to horskou dráhu, z níž se vám točí hlava nebo máte rovnou závrať a režisér vás na ní přesto drží za ruku a ukazuje vám pyšně, jaké atrakce pro vás ještě připravil.
Ti z vás, kteří tomuto jeho stylu uvykli nebo ho mají rádi a vyhledávají ho, budou nadšeni. Ti, kteří jej díky němu obviňují z klipovitého kýčařství, vhodného pro snímání módních přehlídek, nikoliv. Pro ty bude jeho opakovaná rozmařilá manýra asi na hranici únosnosti.
Protože patřím stále k první skupině, kterou Luhrmannův kaleidoskopický audiovizuální styl baví, ocenil jsem i způsob, jakým pracuje s 3D formátem. Vedle těch méně invenčních záběrů na vlající závěsy nebo déšť tu stereoskopický efekt pracuje hlavně s hloubkou prostoru, z něhož do popředí vystupují jednající postavy.
Postavy, které obtížně hledají naše sympatie
Na podmanivý vizuál, pomocí něhož mladší generaci zpřístupňuje obsah jednoho z nejvýznamnějších románů meziválečné prózy, sází možná ale až příliš, jakoby nevěřil, že samotný Fitzgeraldův příběh může ještě dnes obstát sám o sobě. Přitom vydatnou pomoc při jeho rozehrání nachází v představiteli titulní role Leonardu DiCapriovi, který na sebe díky svému energickému herectví dovede strhnout pozornost i od té sebekřiklavěji zaranžované scény.
Luhrmannův koncept je ale k demonstraci šíře hereckých možností jednotlivých protagonistů dost nevděčný. Vyplývá to už z toho, jak jsou postavy nastaveny. Jde o jakýsi kompromis mezi románovou psychologickou hloubkou a filmovým zploštěním, kdy postavy získávají hloubku až s vývojem událostí, jejichž jsou aktéry.
Fitzgerald ale nenapsal postavy, které by měly vzbuzovat naše sympatie. Už proto, že jde o lidi, u nichž jejich přežranost konzumem vede jen k znuděnosti a věčné nespokojenosti. Největší sympatie z nich si získává právě Leonardo DiCaprio v úloze Gatsbyho.
Kolik tváří má pan Gatsby?
Jay Gatsby v jeho podání v sobě zahrnuje hned několik mužských archetypů, které ženy přitahují. Jde o galantního a pohádkově bohatého muže, který může mít, na co si vzpomene a kterou ženu chce, ale on stále prahne po dívce, která ho kdysi z majetkových důvodů jako vojáka odmítla. Daisy (Carey Mulligan) se provdala za bohatého dědice Toma Buchanana (Joel Edgerton), s nímž má dcerku.
Ukáže se, že všechny ty okázalé večírky jsou jen Gatsbyho snahou, jak Daisy upozornit, že jeho společenské postavení se změnilo. Když se k ní skrze osobu Daisyina bratrance a vypravěče příběhu Nicka Carrawaye (Tobey Maguire) dostane, působí jako zamilovaný nešťastník, který se snaží znovuvzkřísit přerušenou romanci.
Pasáž, přibližující jejich setkání v Nickově domku a Gatsbyho nemotorné chování vůči objektu jeho zbožštění tvoří asi nejpůvabnější část celého vyprávění. Příběh se od tohoto momentu zároveň k dobru věci zklidní a získá mnohem osudovější a v režisérově podání atmosféričtější tvář.
Svědkem Gatsbyho počínání se stává právě Nick, makléř začátečník, který chce uspět na burze a prožít si svůj americký sen. Nastěhuje se do skromného zarostlého domku v Gatsbyho sousedství, který vypadá vedle jeho paláce jako zahradní příbytek. A postupně se stává jeho ani ne blízkým přítelem, ale důvěrníkem nebo někým, koho osamocený Gatsby využije ve své snaze dostat se k Daisy.
Tragická iluze lásky
A je to právě Nick, kdo nám jako vypravěč odhaluje několik z Gatsbyho tváří, které si na veřejnosti nasazuje. Gatsby si totiž počíná jako eskamotér s vlastním životem, v němž mu jeho biografie slouží jen jako prostředek k tomu, jak s ní dle libovůle, situace a okolností nakládat. Tu je třeba zamlčet, jak přišel během války k obrovskému bohatství díky obchodům s překupníkem Meyerem Wolfsheimem (Amitabh Bachchan), tu naopak vypíchnout své přednosti, když chce konečně realizovat svůj sen o životě s vdanou Daisy.
Jeho největším prokletím je právě jeho minulost i jeho chudý původ, kvůli níž musí tento okázalý zbohatlík i smutný ztroskotanec v jedné osobě mnohé skrývat. Tragická, rozporuplná figura, to je pro DiCapria skvělý materiál, jehož se více než se ctí zhošťuje.
Jay Gatsby je opravdu postava spíše tragická, neboť svůj život podřídil romantické iluzi o soužití s dívkou z dobré rodiny, která na něho nevydržela kvůli jeho tehdy ještě ne uspokojivým majetkovým poměrům čekat. Podřídí ho myšlence, že minulost lze opakovat a že může znovu získat unikavě krásnou Daisy, s níž prožil coby chudý mladík před odchodem na frontu krátký románek. Románek, kterému možná on přikládá větší důraz, než ta, s níž se tehdy sblížil.
Objekt jeho touhy, lásky a všech plánů do budoucna, s ní spjatých, totiž jeho absolutní lásky, jíž cílevědomě vše podřizuje, není hoden. Daisy v podání Carey Mulligan je jen rozmarnou a přelétavou holčičkou, dospělým dítětem, které žije ve světě, kde si bere, to co chce. Ať už jde o majetek nebo iluzi dávné lásky. Přehnaným sentimentem ale tato mladá dáma rozhodně netrpí, jak o tom vypoví nejlépe její neúčast na Gatsbyho pohřbu.
Spisovatelovo sebeironické alter ego
Tobey Maguire jako Nick má ve vyprávění dvojí úlohu. Jednak je přímým účastníkem dění a zároveň ho jako vypravěč komentuje. Jeho figura je proto spíše pasivní, události sleduje a vnitřním hlasem pak dojem z nich zprostředkovává divákovi. Možná až zbytečně doslovně.
Ke každé z postav má nějak blízko. Tom je jeho kamarád z vysoké, Daisy jeho sestřenice, Gatsby se mu svěřuje. Vnímá proto citovou vyprahlost ve vztahu Toma a Daisy, která se odráží ve spíše formálním charakteru jejich manželství. Tom se před ním nesnaží zakrývat, že má milenku z chudinské čtvrti, z „údolí popela“ mezi Long Islandem a New York City, Myrtlu (Isla Fisher). Ženu automechanika George Wilsona (Jason Clarke). A Daisy zas, že se stala milenkou Gatsbyho.
Na pozadí jeho nezúčastněnosti, s níž tyto vztahy registruje, vynikne, jak děj směřuje k tragédii. A je to právě on, kdo nejlépe pochopí tragickou rozpornost Gatsbyho počínání. Už proto, že jeho perspektiva chudého chlapce, který se na čas mohl vklínit mezi ty bohaté, je jiná, než těch, kteří jsou na tom co do materiálního zajištění stejně jako Gatsby.
Nick zároveň zastupuje v románu i ve filmu Fitzgeraldovo alter ego. Už tím, že je celé vyprávění zarámováno jako terapeutické psaní deníku alkoholika, který se po prožitých událostech, popsaných v ději, léčí ze svých úzkostí a vše líčí v první osobě svému psychiatrovi. Tato perspektiva je pro vyprávění přijatelná, ale ochuzuje nás o vnitřní prožitky tohoto vnějšího pozorovatele.
Postava Nicka odkazuje nejen k samotnému spisovateli, když se jeho terapeutické zápisky proměňují v závěru ve slavný román, ale i ke změněné společenské situaci. V roce 1929, kdy své vzpomínky sumarizuje, přichází vystřízlivění z poválečné hospodářské prosperity a světem zmítá Velká hospodářská krize. Změnil se i Nick, z nadšeného a nových zážitků dychtivého mladíka je alkoholická troska. Tedy opět projekce samotného Fitzgeralda.
Obsah, přizpůsobený vlastnímu stylu
Fitzgerald ve své novele zúročil vlastní zkušenosti s newyorskou smetánkou počátku dvacátých let minulého století. Vytvořil příběh o zrodu a krachu jednoho velkého snu o šťastné budoucnosti, který je ve filmu symbolizován zeleným světlem majáku, linoucím se z mlhy jezera před domem Toma a Daisy. Jay Gatsby má své honosné sídlo na protější straně tohoto jezera a touží se ho hmatatelně dotknout nebo si ho přisvojit. Ono mu ale v podobě Daisy uniká.
Baz Luhrmann zas jakoby do adaptace jeho románu promítl své zkušenosti se společenskou smetánkou dneška, mezi níž se jako vyhledávaný reklamní (parfém Chanel Nº5), operní a filmový režisér pohybuje.
Obsah románu přizpůsobuje svému osobitému audiovizuálnímu stylu, který je pro jedny strhující a pro druhé nesnesitelně manýristický. Jeho dynamický a okázalý koncept je přímo stvořen pro velké plátno, kde tento rej kostýmů, kulis a velkolepých tanečních a hudebních čísel nejlépe vynikne.
Síla původní dramatické látky vítězí
Z opulentní a opojné dekadentní hostiny lidské marnivosti ale přijde jednoho dne vystřízlivění. Vyprávění se zklidní, prohloubí, změní rytmus a k dobru věci se soustředí na drama milostného trojúhelníku, který směřuje k tragickému vyústění. Právě zde konečně vyniknou herecké výkony, především Leonarda DiCapria v roli Gatsbyho a jeho soka Joela Edgertona coby Toma.
Leonardo DiCaprio předvádí, proč je považován za jednoho z nejlepších herců své generace. Je stejně uvěřitelný jako zranitelný, křehký a něžně rozpačitý komický čekatel na setkání se svou láskou, tak jako muž, který si musí pečlivě hlídat svou distingovanou image, pod níž bublá násilnické chování. To jen čeká, až se někdo dotkne jeho slabého místa. Tím je jeho minulost a způsob, jak přišel ke svému majetku. Tom to prokoukne a Gatsbyho před svou ženou demaskuje.
Tak, jako Gatsbymu nepomohlo všechno pozlátko k tomu, aby získal to, na čem mu nejvíc záleželo, tak i adaptace Baze Luhrmanna vyznívá nejpřesvědčivěji, když se od nablýskaného povrchu, jímž chtěl režisér diváka za každou cenu ohromit, vrátí zpět k samotnému příběhu o odvrácené straně amerického snu, nenaplněné lásce a naději na ni.
Velký Gatsby
- Žánr: drama
- Původní název: The Great Gatsby
- www.thegreatgatsby.warnerbros.com/
- Austrálie / USA 2013
- Scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce (podle románu Francise Scotta Fitzgeralda)
- Režie: Baz Luhrmann
- Hrají: Leonardo DiCaprio, Carey Mulligan, Tobey Maguire, Joel Edgerton, Isla Fisher, Jason Clarke, Elizabeth Debicki, Gemma Ward, Callan McAuliffe, Amitabh Bachchan
- Distribuce: Warner Bros. CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 16. 05. 2013