Víkend na chatě: vztahová inventura tápajících pětatřicátníků v hořké komedii [recenze]

27. června 2020
TWEET SDÍLET
Iluzorní touha po návratu k bezstarostnému mládí, i když vám už střední věk klepe na dveře. V debutu finské režisérky Jenni Toivoniemi.

Plusy

  • Sebeironický humor a ze života odpozorované dialogy, jež plní funkci zábavnou i katarzní.

Minusy

  • Pracuje se tu sice s osvědčeným konceptem, ale režisérka ho dovede naplnit živou interakcí postav.
7/10
Hodnocení

Minulý týden měla v našich kinech premiéru německá verze úspěšného italského originálu, komedie Téměř dokonalá tajemství, pracující s premisou, kolik toho o sobě máme, či spíš nemáme vědět, abychom mohli nadále zůstat přáteli, manželi nebo milenci. Hra na pravdu se sdílením obsahu mobilní komunikace tu splnila svou katarzní roli a pročistila vztahovou dynamiku mezi sedmičkou přátel.

Idealizované bezstarostné mládí

Na podobném principu je založená i hořká konverzační komedie finské scenáristky a režisérky Jenni Toivoniemi (1978), která jí celovečerně debutuje. Na festivalech Sundance nebo Berlinale vzbudily pozornost už její krátkometrážní filmy (Treffit), je také autorkou divadelních a rozhlasových her a spoluscenáristkou snímku Korso.

Ve Víkendu na chatě reflektuje generační zkušenost svých přátel z mládí, vrstevníků, kteří, jak říká, se po rozvodech začali na večírcích znovu chovat jak teenageři. Mnoho z nich se překvapivě dalo dohromady s lidmi, se kterými chodili nebo chtěli chodit právě v době dospívání.

A právě o oné touze po návratu k bezstarostnému mládí, i když vám už střední věk klepe na dveře, její film je. A také o tom, že si dobu naší mladosti přehnaně idealizujeme, protože i ona byla protkána problémy, které na nás s postupujícím věkem jen tíživěji dopadají.

Kam jsme se posunuli?

Za nostalgií po těchto časech a naší neschopností se usadit nebo zmoudřet se ostatně dost často skrývá to, že se nám nepodařilo naplnit to, co jsme si tenkrát představovali. A tyto bujaré návraty do mládí s přáteli, podpořené tekoucím alkoholem, nám pomáhají na tuto skutečnost alespoň na chvíli zapomenout.

Přesně takové hrdiny, dnešní pětatřicátníky, režisérka ve svém filmu představuje. Pořád se cítí, že je na všechno ještě hodně času a že jsou vlastně na startu života, ale ve skutečnosti se tím spíš utěšují. Jenni Toivoniemi k nim umí být sžíravě ironická při předestření jejich vztahových karambolů a krachů, ale ve výsledku je její pohled na ně shovívavý a dávající jim ještě šanci něco se svými životy udělat.

Situace, ve které je zachycuje při víkendové oslavě narozenin jedné z nich na chatě na břehu jezera, se podobá jakési inventuře toho, kam se za těch dvacet let, co se vesměs znají, posunuli. Na povrch vyplouvají staré touhy a přání a s nimi i otázka, jestli je ještě dokáží naplnit. Budoucnost jim totiž už nenabízí tolik možností, jako se jim zdálo před deseti nebo více lety a tak se víc dostavují obavy z ní a lítost z promarněného potenciálu.

Vztahy přiznané i nepřiznané

Oslavenkyní, kvůli níž se scházejí, je pětatřicetiletá Mitzi (Emmi Parviainen), sebestředná hvězda party, které kdysi ostatní pomohli, aby se vymanila z toxického prostředí. Ta ale ve skutečnosti moc náladu slavit nemá, protože se vzpamatovává z čerstvého rozchodu a trpí depresemi. Zdaleka ne jako jediná z nich.

Její bývalý dlouholetý přítel, spisovatel Juhana (Samuli Niittymäki), sem přijíždí se svou ženou Ullou (Paula Vesala), s níž čeká dítě. Na Mitzi ale stále myslí a dává jí to najevo, ona ale vyjeví, že možná tenkrát víc stála o někoho jiného z party přátel. Veronika sem přijíždí nebo spíš přilétá na hydroplánu se svým novým partnerem, švédským hercem Mikaelem (Christian Hillborg), s jehož mužným charismatem se ostatní tři mužští členové této sestavy konfrontují a ženy na něho hledí s obdivem.

Každý z osmičky těch, kteří se na oslově sešli, má přitom nějakou základní definici. Benjamínek party v podobě Veroničiny mladší sestry Natali (Iida-Maria Heinonen), živelný Härde (Eero Milonoff), který vzal také svého mladšího bratra Janneho (Paavo Kinnunen), zdánlivě dokonalá a vyrovnaná Veronika, aby postupně režisérka začala tuto představu o nich nabourávat a ukazovat, že problémy, díky nimž tápou v životě, mají všichni.

To, co je spojuje, je jejich minulost, v níž jsou vztahy přiznané i nepřiznané, city potlačované i vyslyšené, manipulace s nimi ze strany těch přehlížených i traumata z toho plynoucí. Třeba v představě, že kdyby k oné lživé manipulaci nedošlo, mohly by dnes životy některých z nich vypadat jinak.

Alkohol jako katalyzátor

Režisérka na půdorysu jedné partičky odhaluje během víkendu její historii se všemi láskami, ale i křivdami a nedorozuměními, které se v ní odehrály. A alkohol samozřejmě zafunguje nejen jako prostředek k opětovnému potvrzení přátelských vazeb, ale i jako katalyzátor skrytých nevraživostí, které v ní panují. Ať už jde o sourozenecké tenze, nebo ty citové, které na chatě akcelerují.

V čem nám bude toto odkrývání starých lásek a vytahování vztahových kostlivců ze skříně blízké je v tom, že s něčím podobným se setkal každý z nás. I my máme své letité přátele, scházíme se a ne všechno mezi námi dosud vyplulo na povrch, takže se s hrdiny a jejich problémy snadno identifikujeme. I s charakterem této oslavy, která se dá zaměnit třeba s třídním srazem.

Situace a postavy vám tedy budou blízké, stejně jako jejich tápání a vztahové kotrmelce. Protože v nich poznáte sami sebe i své přátele. Nakonec i Češi rádi jezdí s přáteli na chatu do přírody, pijí přitom alkohol a mají smysl pro sebeironický humor.

Ten tu spolu s dobře napsanými a ze života odpozorovanými dialogy plní funkci zábavnou i katarzní. Podobně jako tento film s ironicky použitým podtitulem Poslední večírek našeho mládí a zpěvem písně Forever Young, jež dostává více trpkou příchuť než jindy.

Čeští diváci ho navíc mohou vidět dříve než ti domácí finští, protože ve Finsku bude mít kvůli koronavirové krizi premiéru až v srpnu. Tato sympatická konverzační záležitost se sehraným hereckým ansámblem si vaši pozornost určitě zaslouží.

Víkend na chatě

  • Žánr: hořká komedie
  • Původní název: Seurapeli
  • www.nordiskfilm.fi/seurapeli/
  • Finsko, 2020
  • Scénář: Jenni Toivoniemi
  • Režie: Jenni Toivoniemi
  • Hrají: Emmi Parviainen, Laura Birn, Christian Hillborg, Eero Milonoff, Paula Vesala, Iida-Maria Heinonen, Samuli Niittymäki, Paavo Kinnunen
  • Distribuce: Pilot Film
  • Distribuční premiéra v ČR: 25. 06. 2020

Určitě si přečtěte

Malá a úplně bez drátů. Tady je 11 nejlepších sluchátek True Wireless

Malá a úplně bez drátů. Tady je 11 nejlepších sluchátek True Wireless

Sluchátka typu True Wireless zaznamenala takový komerční úspěch, že nezůstal jediný výrobce, který by si je dovolil neprodávat. Vybrali jsme sluchátka, která poměrem ceny k výkonu patří na špičku.

26 Jaromír Puk

Jaromír Puk
True Wireless
Xavian Stella Esclusiva: parádní české podlahové Hi-Fi reprosoustavy [test]

Xavian Stella Esclusiva: parádní české podlahové Hi-Fi reprosoustavy [test]

Nové Xavian Stella Esclusiva jsou ambiciózní sloupky, které mají s původními jmenovci společnou jen podobu na první pohled. Tak pěkné, tak čistě hrající, tak v konečném důsledku přirozené a snadno poslouchatelné reprosoustavy za dané peníze aby jeden pohledal.

29 Daniel Březina

Daniel Březina
Reproduktory
Pozor. Konec DVB-T neznamená konec koncesionářských poplatků pro ČT a ČRo

Pozor. Konec DVB-T neznamená konec koncesionářských poplatků pro ČT a ČRo

** Necháte si televizor s DVB-T? Poplatky se vás stejně týkají. ** Jaký je oficiální výklad zákona a co říkají ČT a ČRo? ** Proč je zákon špatně a měl by se změnit?

95 Lukáš Václavík

Lukáš Václavík
Přechod na DVB-T2DVB-T2
Sony WH-1000XM4: nejlepší bezdrátová sluchátka s ANC jsou ještě lepší [test]

Sony WH-1000XM4: nejlepší bezdrátová sluchátka s ANC jsou ještě lepší [test]

Po představení sluchátek WH-1000XM4 padalo hodně dotazů, oč jsou nová sluchátka lepší, než stávající WH-1000XM3. Přece jen, třetí generace byl výborná. Musím však potvrdit, že čtvrtá je lepší - a to podstatně. Jestli stojí za příplatek? Domnívám se, že ano.

82 Jaromír Puk

Jaromír Puk
Bezdrátová sluchátka