Ambiciózní debut se pyšní hvězdných obsazením i profesionálně odvedenou filmařinou. Selhává ale dramaturgicky v tom, do jak bizarních končin lze zavést příběh osudové nevraživosti.
Debutující devětatřicetiletý scenárista a režisér Roman Kašparovský působil u filmu dosud jako asistent režie, vedoucí výroby nebo výkonný producent. Podílel se na produkci domácích (Normal, 2Bobule, Lidice) i zahraničních (Wanted) titulů a poznal přitom množství lidí z filmové branže. Ať už stáli před nebo za kamerou.
Pečlivá příprava debutu
Více jak desetiletou zkušenost s touto profesí pak zužitkoval v tom, že pro svůj film oslovil ty nejlepší profesionály u nás. Ať už jde o herce, kameramana Vladimíra Smutného, střihače Adama Dvořáka nebo mistra zvuku Pavla Rejholce. S většinou z nich už měl možnost se na place potkat, s držitelem šesti Českých lvů Vladimírem Smutným spolupracoval poprvé.
Tyto profese zde nezmiňuji náhodou, neboť Roman Kašparovský si velmi ohlídal to, aby jeho debut vypadal opravdu filmově a nepůsobil jako většina českých snímků, které připomínají výpravnější televizní inscenace.
Na vzniku svého filmu si dal opravdu záležet. Scénář začal připravovat v roce 2005 na stáži v Paříži, o dva roky později byla hotová jeho první verze a dalších pět let spolu s producentkou Karlou Stojákovou sháněl peníze na jeho financování.
Během té doby scénář několikrát přepisoval, rozšiřoval a upravoval s herci. Původně oslovený skladatel hudby Jan P. Muchow projekt opustil a byl nahrazen Miroslavem Chyškou. V roce 2012 se začalo natáčet a před více než rokem ho režisér dokončil.
Chybějící cit pro míru
Pak nastala fáze čekání na jeho vhodné uvedení do kin. Distributor nechtěl, aby se premiéra kryla s jiným snímkem s Ondřejem Vetchým v hlavní roli Příběh kmotra, pak zas nechtěl soupeřit o diváky s Něžnými vlnami nebo Babovřesky.
Tato pro někoho taktizující, pro jiného nesebevědomá distribuční politika, kdy se čekalo, až nebude na poli českých filmů tak silná konkurence, jež by Všivákům mohla snížit šanci na komerční úspěch, hodně souvisí s tím, jak film vypadá i jakým způsobem je vyprávěn.
Kašparovský do něho totiž s nadšením debutanta doslova narval, vše co má rád nebo co si myslí, že by na diváka mohlo zabrat. Nejsem si ale jistý, zda průměrný český divák, který kouká v televizi na Růžovku, ocení jeho žánrové hrátky, prostřednictvím nichž pomrkává tu na Lynche, tu na Pedro Almodóvara či jihokorejské filmy třeba od Park Chan-wooka.
To, co právě v jihokorejských filmech vnímáme jako přirozené, tedy kombinaci výbušné a mnohdy hodně krvavé akce, černé komedie, romance a existenciálního dramatu, může v českých podmínkách působit jako trošku přitažené za vlasy. Zvlášť když režisérovi a autorovi v jednom chybí míra pro dávkování ingrediencí, jimiž se nás snaží ochromit.
Snaha o bayovský vizuál
Je sympatické, že tvůrce přemýšlí nad tím, jak by měl jeho film formálně vypadat, aby se zvýšil jeho emotivní dopad na diváka. Odtud ty časté hrátky se světlem a stínem nebo barevné tónování filtrů, sloužící jako součást identifikace s hlavními postavami.
Pochopím i proč se tu objevují ty časté zpomalovačky, jež mají zdůraznit jisté vytržení postav z prostoru a času. Například v momentech, kdy jsou něčím ohroženy, omámeny nebo naopak okouzleny. V případě zdůraznění jejich osobní perspektivy vnímání věcí beru tento výrazový prostředek jako funkční.
Nejsem si ale jistý, zda je třeba ze zcela běžných úkonů, jež člověk ve filmu vykonává, dělat malé audiovizuální symfonie. Když jdete nakupovat, tak asi necítíte, že je to moment z vašeho života, který musí být zachycen stylem Michaela Baye.
Mezi Afghánistánem a Havlíčkovým Brodem
Na druhou stranu pokud se část děje odehrává na misi v Afghánistánu, kde pětičlenný štáb strávil se skutečnými českými vojáky na základně Shank v provincii Lógar dva týdny, proč to v příběhu obrazově neprodat. On jinak vypadá výbuch tam a jinak na náměstí v Havlíčkově Brodě, kde po návratu z mise žije se svými dcerami jeden ze dvou klíčových protagonistů filmu.
Ona havlíčkobrodská lokace ve filmu není ostatně náhodná a má souvislost s událostmi, jež se zde udály. Lupiči zde dvakrát vykradli banku a jeden z nich měl u sebe vojenský granát, který vybuchl při přestřelce v parku. Což je motiv blízký tomu, který se objeví i ve filmu. Navíc se zde režisér narodil.
Anabáze v Afghánistánu si tedy onen akční look zaslouží, jinde by ale bylo lepší, kdyby se režisér držel známého rčení, že méně je někdy více. A platí to pro způsob Kašparovského vyprávění jako celku. Vysvětlete to ale člověku, který má ambici udělat svůj film jinak, než je tomu u nás zvykem.
Osudové finále, jež je obtížné brát vážně
Proto ten žánrový crossover, proto ty tři vyprávěcí linie, v nichž hlavní protagonisty příběhu ztvárňují pokaždé jiní herci. Režisér se mezi těmito rovinami pohybuje poměrně neuspořádaně, ale snaží se vytvářet oslí můstky a motivické leitmotivy, jež pak variuje u dotyčných osob, s nimi v minulosti spjatých i u těch dalších v jiné časové rovině.
V jeho hyperaktivním stylu ale pozorujeme neochotu posečkat o trochu déle u motivů, jež by si zasloužily silněji rozvést. Motivy se hromadí, zauzlují, jejich řešení se odkládá a v závěru je jich tolik, že režisérovi nezbývá než se s jejich propojením vyrovnat za pomocí až příliš okatých a překombinovaných náhod.
Ty navíc ústí do přepjatě osudového finále, v němž nechybí smrt, vykoupení i odpuštění. Způsob, jakým ale režisér postavy do tohoto osudového soukolí vplétá a jaké přitom roztáčí bizarní veletoče, způsobují, že jeho dílo přestanete brát minimálně po scéně v bance vážně.
Kořeny nevraživosti bratrů Rohanů
Ony tři vyprávěcí linie nám postupně odhalují, co stálo nebo stojí za nevraživostí dvou bratrů Rohanů. Ti v dětství za tragických okolností přišli o otce a vychovávala je matka (Iva Janžurová), která se v jejich dospělosti snažila tupit hroty jejich zášti. Tak jak by to asi dělala každá máma.
Miki (Jiří Langmajer) je špičkový neurochirurg, ale taky děvkař a alkoholik, který skoro pravidelně operuje ještě v kocovině, což by se v jeho profesi stávat nemělo. Jeho horkokrevný bratr Ricky (Ondřej Vetchý) je veteránem z české mise v Afghánistánu, kterého táhnou dolů dluhy z hazardu a neschopnost začlenit se do normálního života.
Z toho plyne velice složitá situace nejen pro něj, ale i pro jeho dvě dcery - malou Maty (Vetchého dcera Rebeka) a dospívající Rózu (Tereza Voříšková), jež v Havlíčkově Brodě s pomocí své matky vychovává.
Róza chce jít studovat do Prahy herectví a Miki jí nabízí, že by mohla bydlet u něj. Tomu chce Ricky zabránit, ale nemá moc šancí. Po návratu z mise, odkud se vrátil kvůli manželčinu odchodu z domova, pracuje jako kulisák v divadle a schází mu peníze.
Čímž se roztáčí další kolo vzájemného napětí mezi oběma bratry, které vzniklo kvůli jejich společné pubertální lásce Simoně (Andrea Kerestešová). Róza je její dcera, ale jejím otcovstvím si bratři tak jistí nejsou.
Do takto znovu vyhrocené situace mezi oběma bratry přichází Richardův bývalý armádní kolega Olda Fajkus (Ondřej Malý) s návrhem na zločinnou akci, která by jim umožnila cítit se v případě jejího zdárného provedení jako onen fanfarónský kníže Rohan z písničky od dvojice Hapka a Horáček.
Cynický Olda do tohoto plánu zaangažuje i svého věčně zhuleného synovce Emana (Kryštof Hádek) a jeho poněkud slaboduchého kamaráda a chráněnce Vencu (Jiří Mádl), jež chce využít při jeho realizaci.
V jaké žánrové tónině to vlastně zahrát?
Z dějového nástřelu je patrné, že způsob, jakým chce Ricky řešit své existenční potíže i otázka jeho napjatého vztahu s bratrem a důvodů, které k němu vedly, otevírá režisérovi prostor pro to, aby své vyprávění rozehrál v žánrové tónině psychologického dramatu, melodramatu i černé komedie.
Což se i děje, přičemž komediální tón je v této žánrové mozaice ten nejméně hlasitý. Na povrch totiž vyplouvají kořeny rozbrojů a traumat obou bratrů, jež se vinou už od jejich dětství. S léty pak jen nabírají na čím dál vyhrocenější a patologičtější podobě. Odtud i motiv králíčka, jež má být přibit na dveře Mikiho bytu.
Napětí bobtná ale i pod pokličkou zdánlivě spokojeného manželství Mikiho kolegy z práce Marka (Marek Taclík), jehož žena Alice (Tatiana Vilhelmová) sexuálně Mikiho neustále atakuje. Miki si přízně žen a zdravotních sestřiček v práci užívá, což režisér rád využívá k otevřeným sexuálním scénám.
Sex, přestřelky, výbuchy, kaskadérské kousky, kde profesionálové prý zaskakovali za herce až v těch nejnebezpečnějších momentech. Do toho silné emotivní výlevy, jež nám za pomocí flashbacků a střídání časových rovin umožňují pochopit, proč se oběma bratrům jejich životy tak nepovedly. A také co vedlo k tomu, že se z nich stali vlastně ti grázlíci či všiváci z názvu filmu, kteří si moc našich sympatií nezasluhují.
Kvalitní herecké obsazení
O to, aby film působil v herecké složce emotivně, se režisér postaral už dobrým výběrem jednotlivých protagonistů, z nichž každému dává prostor, odpovídající důležitosti jeho role.
Ve tváři Ondřeje Vetchého se zračí ta výslednice životních zklamání a proher, která ho táhne dolů a determinuje ho při jeho snaze vyhrabat se z tohoto marasmu ven. Jiří Langmajer opět zvedá svou oblíbenou šarži rozervaného svůdníka, který sice navenek jen prožívá krizi středního věku, ale ve skutečnosti je jeho propad mnohem vážnější.
Iva Janžurová jako jejich maminka s ostřejším slovníkem se pomalu loučí s vyhasínajícím životem. Matku obou bratrů zamlada ztvárňuje Sabina Remundová, skutečná dcera Ivy Janžurové, která po matce podělila nejen hlasové zabarvení, ale i výraz, který nám umožňuje se zcela ztotožnit s tím, že jde o jednu a tu samou osobu v různých časových rovinách.
O tom, že je Jiří Mádl kvalitní herec, svědčí už množství titulů, jež od Snowboarďáků natočil. Schopnost věrohodné proměny prokázal i v roli postiženého Vency, na niž se připravoval při svých návštěvách ústavů pro handicapované osoby. Vyplatilo se a věřím, že vás překvapí, jak široký jeho rejstřík umí být.
Chybějící dramaturgický dohled
Překvapí vás i Všiváci, protože je to film, který se nebojí čerpat inspiraci ze zahraničních postmoderně vyprávěných skládaček, v nichž je kladen důraz na vizualitu a hru s žánrovými pravidly. Otázkou zůstává, zda by vyznění nepůsobilo silněji, kdyby si tvůrce vybral jen jeden žánr (nejvhodněji k této látce psychologické drama) a ten by důsledněji naplnil.
Debutující režisér a scenárista Roman Kašparovský si ale zvolil jinou cestou, která je u debutanta pochopitelná. Chtěl se vytáhnout a ukázat že na to profesionálně má. Což se mu i podařilo. Z tohoto pohledu bude velice zajímavé sledovat jeho další vývoj, při němž bych očekával, že své rozbujelé scenáristické ambice zkonzultuje s nějakým dramaturgem, který mu poradí, že honit příliš mnoho zajíců po lese se nevyplácí a že méně je opravdu někdy více.
Protože takto se mu jeho vyprávění, přes veškerou snahu učinit ho co nejatraktivnějším, rozpadá ve finále pod rukama. A zůstává z něho pocit, že autorovi chybí nejen smysl pro konzistenci celku, ale tak trochu i soudnost v tom, jak moc lze logiku příběhu i chování postav hnát do extrémů.
Všiváci
- Žánr: drama
- www.bontonfilm.cz/vsivaci.html
- ČR 2014
- Scénář: Roman Kašparovský
- Režie: Roman Kašparovský
- Hrají: Ondřej Vetchý, Jiří Langmajer, Ondřej Malý, Tereza Voříšková, Jiří Mádl, Kryštof Hádek, Iva Janžurová, Marek Taclík, Andrea Kerestešová, Tatiana Vilhelmová, Sabina Remundová
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 19. 06. 2014