Před 40 lety se začal prodávat Walkaman. Tehdy nikdo netušil, kam se za 40 let posunou možnosti poslechu svojí hudby na ulici. A co to udělá z životním stylem a komunikací.
Před 40 lety byl sluchátkový poslech záležitostí čistě domácí. Jak kvůli cenám, tak kvůli přenositelnosti zdroje hudby. Ano, přenosné tranzistorová rádia měla sluchátkový výstup, ale to šlo zpravidla spíše o sluchátko do jednoho ucha.
Pokud jste chtěli poslouchat hudbu, tak zde byl gramofon a kotoučový magnetofon, jinými slovy seděli jste doma a poslouchali všichni v místností (nebo v bytě pokud jste to měli nahlas). Jiná možnost nebyla. Žádné poslouchání hudby venku ze sluchátek, doma žádné soukromí.
Na druhou stranu jste dobře věděli, co poslouchají rodiče, sourozenci, museli jste se umět domluvit, co se pustí (gramofon nebo magnetofon byl doma jen jeden, protože to bylo drahé). Takto jsem se naučil poslouchat klasický jazz i hudbu s padesátých a šedesátých let, naopak děti "objevovaly" pro rodiče nové populární písničky.
Zejména ve východním bloku, kde se kazetové magnetofony postupně rozšířily až v osmdesátých létech. Walkman a lepší či horší napodobeniny se pomalu objevovaly už s uvolňováním během Gorbačovovi „perestrojky“, zaplatili jste však za ně na tuto dobu šílené částky, například CD přehrávače stály násobky průměrné výplaty. Teprve po listopadu 1989 se otevřel trh, rozšířila se nabídka a klesly ceny.
Během devadesátých let stále více lidí mělo walkmana, nebo později diskmana, ceny přístrojů i sluchátek postupně z nedostupných výšin klesaly na relativně rozumné částky, nicméně za kvalitnější poslechy jste museli utratit celou výplatu, případně její násobky.
Přeskočme pár let, kdy skočily gramodesky, začaly se masově vypalovat CD, objevil se a zase zmizel MiniDisk a další pohrobci klasické kazety. V dalších letech se všichni výrobci vrhli na MP3 přehrávače, i když legálně se MP3 hudba nedala prakticky nikde koupit. V té době se sice zájem o sluchátka zvedl, ale stále nešlo o žádnou masovku. V domácnostech klasické stereosystémy v devadesátých letech vytlačila domácí kina v různých podobách.
Poslední desetiletí už bylo vysloveně ve znamení osobního poslechu. Mobilní telefony postupně vytlačily dedikované MP3 přehrávače, došlo k masovému nárůstu popularity sluchátek – nejdříve drátových a pak bezdrátových.
Po 40 letech od nástupu prvního přístroje pro „osobní poslech hudby“ jsme v situaci, kdy drtivá většina lidí má svůj telefon, svoje sluchátka, svoji hudbu a každý má k dispozici svoje Spotify či jinou hudební službu se svým playlistem.
Dalším důsledkem je bohužel fakt, že hodně lidí si nedokáží už o hudbě i filmech popovídat, ale jen si ukazují na smartphonu videa, případně nasdílí hudbu, která se jim líbí. Po večerech to pak v nejedné domácnosti vypadá tak, že každý si sedí u svého smartphonu, či počítače, na uších sluchátka a "užívá si zábavu" ve svém izolovaném světě.
I takhle vypadá moderní Sony WALKMAN
Z komerčního hlediska je tento vývoj samozřejmě perfektní. Do domácnosti prodáte několik „osobních“ zařízení, každý má minimálně jedny sluchátka, firmy perfektně mohou cílit reklamu atd.
Z hlediska uživatele a dlouholetého fanouška Hi-Fi techniky si ve srovnání se situací před 40 lety můžeme pořídit za zlomek tehdejší ceny audiozařízení s tak kvalitní reprodukcí, o jaké si drtivá většina zájemců mohla nechat jen zdát.
To vše nám přinesl Walkman a revoluce, kterou před 40 lety rozpoutal. Ano, Walkman byl „revoluční“ v pravém slova smyslu. Přinesl obrovskou změnu do techniky, způsobu poslechu i hudebního průmyslu.