Fotogalerie

Wharfedale Diamond 225: malé reprobedny za nízkou cenu [test]

Daniel Březina

13. června 2016

Kapitoly článku:

Jak to hraje

Na maličké a levné reprosoustavy mají Wharfedale Diamond 225 až neskutečný bas - chvíli si tak říkáte, jestli jste někde něco nepokazili, ale když v okolí není žádný subwoofer, musí to být skutečně z nich. Ve "Spiritual" Pata Methenyho a Charlieho Hadena ("Beyond the Missouri sky" | 1997 | Verve | 537 130-2) byl kontrabas sice zdaleka ne celý, ale už citelný, v menší místnosti pak víc než dostatečný a dá-li se to tak říct, Wharfedale jeho tónům dokážou dát "koule".

Cítíte hutnost a cítíte už i nějakou váhu, byť odlišení jednotlivých poloh odpovídá kategorii. Nicméně kontury tónů ujdou, objem je pak velmi slušný, dokonce se zdá, že bas by mohl být i méně dominantní, trochu uvolněnější. Také pokud hrajete hodně potichu, rychle se vytrácí, s otáčejícím se knoflíkem volume jeho objem i důraz ale zase rychle přibývají.

Diamond 225 mají tendenci hrát jaksi "tělnatě" - teď nemyslíme tlustě a líně, ale naopak s pocitem

Na čem se poslouchalo

Reprosoustavy Wharfedale Diamond 225 jsme poslouchali s redakčními sestavou Naim Nait XS + Naim FlatCap XS a zdrojem OPPO BDP-105D či gramofonem VPI Scout, případně s druhou sestavou ve složení Cambridge CXA80 se zdrojem Cambridge CXC. K dispozici byly ale také zesilovače Rogue Audio Cronus Magnum II, Marantz PM-14S1 Special Edition nebo Advance Acoustic X-i105. Ze zdrojů pak ještě SA-14S1 Special Edition od Marantz nebo třeba Apogee Groove. Poslouchalo se přes kabely ZenSati Authentica, TelluriumQ Silver a Black a také přes průřez kabeláží Ansuz. K porovnání krom redakčních Harbeth Monitor 30 a Xavian Perla byly ještě OceanWay Eureka.

hutnosti a plnosti. Hlas Vince Jonese v "Union Man" z "Moving through taboos" (2004 | Universal | VJ 356N) zněl vlastně velmi hezky, byl sytý a i když měl (pochopitelně za dané peníze) drobné rezervy v uvolněnosti a jemnosti, zněl příjemně expresivně a též solidně čistě, už byl posazený i nad mohutný bas a relativně výrazné výšky, nikam nezapadal a neschovával se.

Opět pokud udržíte alespoň běžnou hlasitost a nenecháte reprosoustavy úplně šeptat, dostane se vám i slušného objemu a onoho zmíněného pocitu, že za vokálem je také nějaké tělo. Wharfedale pak prokázaly i velmi dobré rozlišení, zaslechli jsme i drobné nádechy mezi slovy a další relativně drobné zvuky.

Výškové pásmo je pak oproti oběma nižším trošičku tenčí, takže třeba činely a vibrafon v "Like Minds" Burtona, Corei, Methenyho, Haynese a Hollanda ("Like Minds" | 2003 | Concord | SACD-1029-6) byly o něco méně objemné a méně aktivní, podobně jako tóny vibrafonu měly menší pocit důrazu. Na druhou stranu čistotě už byla velmi slušná a u obou nástrojů byla patrná vkusná, byť o maličko důraznější znělost, činící ale jejich linky dostatečně zřetelnými. Co je pak nutno pochválit, to je podání kovového charakteru obou nástrojů - za dané peníze je to velmi přesvědčivé.

Je asi jasné, že malé a dobře zaplatitelné Diamond 225 nejsou stvořeny k trhání dynamických rekordů, pro většinu nahrávek při běžně používaném rozsahu hlasitosti ale "ustojí" co mají a v kontextu své třídy vlastně velmi nadprůměrně. I orchestr v Mussorgského "Velké bráně kyjevské" ("Crystal Cable Arabesque" | 2009 | Crystal Cable | CC200901) byl slušný, na velikost ozvučnice podaný skutečně jako odvážně velký.

Dokonce tu byla už i trošičku cítit rána z velkého bubnu, jakkoliv měkká a méně konkrétní, tak nástroj už nebyl plochý a prázdný. S rostoucí hlasitostí pak roste (až do určité hranice, samozřejmě) také chuť jít za signálem a prosadit se. Body k dobru mají Wharfedale za to, že právě i složitá orchestrální nahrávka nepůsobí jako zmatený chumel a za dané peníze jsou dynamicky živé zejména smyčce.

Diamond 225 nejsou žádná analytická "pila" na detaily, přesto ve "What a wonderful world" Katie Melua a Evy Cassidy ("Collection" | 2008 | Dramatico | DRAMCD0040) byl zvuk dostatečně čistý a jasný, aby se v něm dalo dobře vyznat bez nutnosti vynakládat nějak moc velkou snahu. I když cítíte, že jde stále spíše o jeden velký celek, jednotlivé nástrojové i vokální linky už jsou dostatečně oddělené a nezávislé, aby reprodukce dávala smysl. Pokud chcete, stačí se trochu soustředit a zaslechnete i dost detailů, zejména pak tweeter patří k tomu lepšímu v dané třídě.

Ač neumí tak úplně vykouzlit nějak oslnivě hlubokou scénu, v Mahlerově "6. symfonii" v podání České filharmonie v čele s Václavem Neumannem zvládly Wharfedale rozprostřít orchestry mezi svými ozvučnicemi v pravolevém směru se slušnou přehledností, hloubka byla spíše jen opatrně naznačená, ale jako celek působil prostor dostatečně přehledným a dostatečně soudržným dojem, kdy bylo jasně definované pravolevé rozložení, což je slušný úspěch.

Do "Africa" od Toto ("Blu-spec CD - Feel the Differece" | 2009 | SONY Music Japan | SICP 20048-9) dokázaly Diamond 225 vložit mohutný, výrazný basový základ, energii a schopnost "bouchnout" ve správnou chvíli. Tady nebylo potřeba ultra precizní definice, slušná pevnost a více než solidní energie podpořila rytmus a Wharfedale se ani při vyšší hlasitosti nerozsypaly. Pravda, při už hodně vysoké hlasitosti celá reprodukce nepříjemně ztvrdne, ale to je jev, kterému se v této cenové hladině prostě nevyhnete. Důležité je, že Diamond 225 se dají poslouchat takříkajíc "na pohodu".

Verdikt

Wharfedale Diamond 225 jsou příjemně talentované, potentní bedničky. Jsou vkusně vypadající, pěkně vyrobené, nenáročné na umístění i rozehrání a hlavně - hrají opravdu příjemně, navíc s basovým základem, který by jim snad ani neměl příslušet při téhle velikosti a ceně. Vysloveně vás neuzemní žádnou ze svých vlastností, ale co je důležitější, ani vás žádnou nezklamou, pokud snadný přístup k hudbě je to, co si žádáte.

Jsou příjemně muzikální a navíc patří do cenové hladiny, kde v době současného zdražování není úplně moc na výběr - většina firem se posunula o pár tisíc korun výš. Takže pokud máte zhruba deset jedenáct tisíc, hledáte něco na ozvučení cca 20 metrů čtverečních a máte rádi zvuk plný, sytý a energický, zařaďte si na seznam k poslechu i Diamond 225, stojí za to.

Klady

+ jsou opravdu pěkné a už i hezky vyrobené
+ bas, který byste od nich nečekali
+ příjemný, měkký a klidný přednes
+ snadné na umístění

Zápory

- při nízkých poslechových úrovních chybí trochu tělo a důraz