Carlu Mørckovi (Nikolaj Lie Kaas), kterému právě skončila zasloužená dovolená po vyřešení případu s političkou Merete Lyngaardovou, přistane na stole složka dvou zdánlivě vyřešených vražd, které se odehrály před dvaceti lety.
Ještě než se stačí seznámit s jejím obsahem, poznává toho, kdo mu krabici, plnou poznámek k tomuto případu, adresoval. Aniž by věděl, o koho jde. Nešťastný a zmateně mluvící muž zná Carla z novin a dožaduje se toho, aby se na případ podíval. Po jeho odmítnutí spáchá sebevraždu. Teprve tato skutečnost přiměje Carla, aby se začal o případ hlouběji zajímat a upřednostnil ho před jinými, jimž se chtěl věnovat.
Ukáže se totiž, že oním mužem, který ho oslovil při cestě z večírku, byl bývalý šéf policie v Naestvede Jorgensen. Ten shromáždil důkazy o vraždě svých dětí Thomase a Marie a chtěl, aby se jimi oddělení Q zabývalo. Před dvaceti lety někdo smrtelně pobodal jeho dvě děti, Marii ještě předtím znásilnil. Pachatel, místní problémový mladík, byl po čase dopaden. K činu se přiznal a odseděl si za něj trest.
Stopy vedou k internátní škole
Už tehdy ale bylo v případu plno prapodivných okolností, které Carla a jeho parťáka syrského původu Assada (Fares Fares) vedou k tomu, že se jím začnou znovu zabývat. Například to, jak si odsouzený mladík z chudších poměrů mohl dovolit najmout jednoho z nejlepších právníků v zemi.
Ve složce kriminalisté rovněž najdou poznámku o tísňovém volání zoufalé mladé dívky. Oddělení Q začne pátrat a všechny stopy vedou k elitní internátní škole. Zde v době, kdy se dvojnásobná vražda udála, studovala i dívka, která je autorkou onoho inkriminovaného telefonátu.
A nejen ona. Také další spolužáci obětí, mezi jejichž oblíbené kratochvíle patřilo bezdůvodné brutální násilí, páchané na náhodně vytipovaných obětech. Z nich se nejvýraznější pozornost stáčí na Ditleva Prama (Pilou Asbæk) a Ulrika Dybbøla (David Dencik), kteří dnes patří k dánské smetánce.
Zlatá mládež
Zastupují tedy opačný pól společenského žebříčku než bezdomovkyně Kimmie Lassen (Danica Curcic), která tehdy po vraždě volala. Ditlev, její bývalý milenec, si je moc dobře vědom, jak mohou být její vzpomínky nebezpečné pro příslušníky zlaté mládeže z internátní školy.
Té mládeže, jež měla v oblibě knihu Anthonyho Burgesse a její filmovou adaptaci z dílny Stanleyho Kubricka. Šlo o Mechanický pomeranč, který byl v mnoha zemích po dlouhá léta zakázán. Nikoli však v Dánsku, kde se na něj tato skupinka mladých deviantů nejen dívala, ale i se jím inspirovala při svých činech.
Tato spojitost s Mechanickým pomerančem je ale přítomná pouze v knižní předloze, ve filmové adaptaci se dostává do obecnější roviny úvahy o násilí jako projevu arogance moci, nadřazenosti a pocitu bezúhonnosti určitých složek společnosti.
Přesycenost vším, co jim jejich materiální zázemí nabízí, u těchto lidí vede k tomu, že hledají nějaký ventil své pudové stránky, kterou jsou nuceni navenek skrývat za uhlazené chování, jež se od nich v jejich postavení očekává. To pak vede k agresivnímu a surovému násilí, které je zcela bezpříčinné a není motivované ničím jiným než snahou se nějak zabavit nebo rozptýlit. Takzvaně upustit páru.
Kdo dřív koho najde?
Kimmie toto všechno ví, protože také taková byla taková. Otevření případu ji znovu vžene do pozice štvance. Ale zároveň i lovce, který se pouští do pomsty toho, čeho se na ní její bývalí přátelé dopustili. Zatímco oni se vůbec nezměnili a dál pokračují ve svém násilném „hobby“, ona prošla alespoň nějakou reflexí svého tehdejšího jednání a objevila v sobě mateřský pud.
Teď však zmizela beze stopy. Najít se jí snaží jak Carl s Assadem, tak její bývalí spolužáci. A ona zase je. Rozjíždí se závod s časem, v němž jde o to, kdo se ke komu dostane jako první? Kimmie ke zbytku party, oni k ní nebo Carl Mørck ke Kimmie. Na tom, kdo bude rychlejší, záleží vyřešení celého případu.
Oddělení Q
S oddělením Q kodaňské policie, které vzniklo z popudu ministerstva spravedlnosti, se mohli čtenáři seznámit prostřednictvím populární knižní série z pera dánského spisovatele. Jussi Adler-Olsen (1950) dosud napsal šest dílů této kriminální série, u nás jich bylo přeloženo a vydáno díky nakladatelství Host zatím pět.
Před rokem a půl se v našich kinech objevila i filmová adaptace prvního dílu této série. Žena v kleci (2013) představila ústřední dvojici vyšetřovatelů a situaci, za níž se dostali ke svému prvnímu případu. Komisař Mørck byl po jedné policejní akci, při níž díky jeho horlivosti zemřel jeden jeho parťák a druhý byl těžce zraněn, přesunut do nově vzniklého oddělení Q.
Šlo o sklepní místnost policejní budovy, kde měl třídit odložené a nevyřešené případy. Tato trafika mu měla zajistit, aby měl co dělat, ale zároveň ho držet tak trochu stranou od práce, která ho dovedla do traumatické situace, v níž se ocitl po zmíněném nešťastném policejním zásahu.
K ruce mu byl přidělen asistent Assad, který do té doby pracoval někde v archivu. Podceňovaná dvojice, již kolegové říkali „Opilec a Arab“, vyřešením případu zmizelé političky obhájila právo na existenci oddělení Q, jemuž hrozilo zrušení. A dokonce získala personální posilu v podobě zrzavé sekretářky Rose Knudsen (Johanne Louise Schmidt).
Nerudný buldok
Ta hned při prvotním seznámení s Carlem pochopí, že se samotářským, morousovitým a sociální vazby jen obtížně pěstujícím šéfem nebude lehké pořízení. Oproti Ženě v kleci se ale Carl chová o něco méně podivínsky a jeho asociální chování slouží jako vítaný zdroj humoru v tomto temném a brutálním thrilleru.
Carl už tolik nebojuje s vnitřními démony, způsobenými pocitem odpovědnosti za smrt a ochrnutí kolegy, ale mnohem víc ho užírá jak se dostat na kobylku lidem, kteří si myslí, že jsou díky svému postavení a kontaktům nedotknutelní.
I nadále v Carlovi vidíme onoho zarputilého buldoka, posedlého svou prací. Který je sice neobratný v navazování kontaktů i se svými nejbližšími (dospívající syn), ale jako na detektivního profesionála se na něj dá díky jeho tvrdohlavosti a neochotě ustoupit jakýmkoliv tlakům plně spolehnout.
Občas se rád napije, je nerudný a věčně zachmuřený. Nejde ale o ten typ noirového soukromého očka, které nese na svých bedrech všechnu tíhu světa. Je definován především svou posedlostí prací, kdy se snaží každý případ dotáhnout do konce, byť při tom utrží četné šrámy a zranění. Práce se mu stává náplastí na to, že není spokojen ve svém osobním životě, do kterého druhé jen obtížně pouští.
Assad to ví a vytváří mu zázemí pro jeho práci. Přesně odhadne, kdy kolem něj má jen opatrně našlapovat a kdy naopak asertivně vyjádřit svůj názor. Způsob, jakým bezprostředně komentuje a před Rose zlehčuje šéfovo chování, patří k momentům, jež vás pobaví nevtíravým a přitom z charakteristiky postav vycházejícím humorem.
Důraz na psychologii postav
Autorovi knižní předlohy se podařilo postavy velmi dobře načrtnout. Tak, že o nich neřekne vše, ale učiní je natolik plastickými, že vás zajímá, co se o nich dozvíte v průběhu vyprávění nebo v případě kriminalistů v dalším příběhu.
Podobně jako u seriálu Columbo je nám pachatel znám víceméně od začátku, ale na napětí to vyšetřování neubírá. V klasicky vyprávěné detektivce divák nebo čtenář rozplétá případ souběžně s hlavním vyšetřujícím. Na konci pak nachází uspokojení buď z toho, že uměl dobře rozpoznat indicie, vedoucí k vyřešení případu nebo naopak, že se autorovi dařilo ho až do poslední chvíle důkladně mást.
Tady identitu pachatele znáte a můžete se mnohem víc soustředit na psychologii postav. A zabývat se tím, proč jednají tak jak jednají. Všechny jejich činy a motivy jednání se totiž odkrývají postupně. Zajímavé je to zejména u Kimmie, již nejprve poznáváme skrze její bezcitné činy v mládí, které nám umožní pochopit, proč se dostala až na okraj společnosti. Pokání za to, čím byla i vysvobození z jejího zpackaného života pak přichází v samotném závěru.
Zájem o psychologii postav, který nadřazuje pravidlu zatajování pachatele, u autora předlohy Jussiho Alder-Olsena souvisí jednak s jeho rodinným zázemím, ale i s tím, čemu se věnoval na studiích. Jeho otec byl úspěšný sexuolog a psychiatr Henry Olsen, on sám kromě politologie a filmové vědy studoval i medicínu.
Spletitější vyprávění než minule
Temné stránky lidské psyché ovládají příběh mladické lásky Kimmie a Ditleva , která se zvrhne za mez únosnosti, z níž už není cesty zpátky. Peripetie tohoto vztahu jsou nám odhalovány skrze delší retrospektivní pohledy do minulosti.
Oproti Ženě v kleci mají Zabijáci spletitější děj s větším množstvím zvratů. Hutné kriminální pátrání se tu potkává prvky revenge thrilleru a psychologickým vykreslením sociopatických nebo rovnou patologických povah, které se uchylují k brutálním činům.
Pestřeji působí i množství prostředí, v nichž se pohybujeme. Už nejde o klaustrofobicky stísněnou tlakovou komoru, v níž psychopat drží na odlehlém statku svou oběť. Režisér nás provádí světem bohatých, kteří žijí v luxusních milionářských sídlech, ale zavádí nás i na kodaňské hlavní nádraží a přilehlou neblaze proslulou čtvrť Vesterbro, kterou jako sídlo podsvětí líčil už kultovní dánský autor detektivních románů Dan Turell.
Dánský divácký hit
Za zpracováním stojí stejný tvůrčí tým jako posledně. Tedy dvaačtyřicetiletý dánský scenárista a režisér (Královská hra, Královská aféra) Nicolaj Arcel, který má na svém kontě i první díl adaptace trilogie Milénium od Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy. Na něm dělal s druhým scenáristou filmu Rasmusem Heisterbergem.
Jeho krajan a režisér snímku Mikkel Nørgaard se podílel na oceňovaném seriálu Borgen z politického prostředí a Zabijáky navazuje na svůj druhý celovečerní film Žena v kleci. Stejní jsou i herci v hlavních rolích, kteří se v nich velmi jistě a přitom sympaticky zabydleli.
Žena v kleci se s více než 750 000 diváky stala nejnavštěvovanějším filmem v dánských kinech roku 2013 a Zabijáci pro změnu nejoblíbenějším dánským filmem za rok 2014. Vzkaz v láhvi je v předprodukci a další adaptace budou určitě následovat.
Po dvou spolu volně spjatých dílech musím říct, že se na další filmy ze série případů oddělení Q těším. Tyhle detektivní thrillery s psychologickým nádechem mají totiž šanci zaujmout nejen milovníky severských kriminálek. Mají specifický humor a atmosféru, která by se dala krájet.
A přitom vypovídají o tak závažných věcech, jako je stav dánské společnosti, která dává bianco šek elitám, jež se cítí díky svému postavení beztrestné. Odkud jen tento stav známe?
Zabijáci
- Žánr: detektivní psychothriller
- Původní název: Fasandræberne
- www.aerofilms.cz/filmy/268-Zabijaci/
- Dánsko 2014
- Scénář: Nikolaj Arcel, Rasmus Heisterberg
- Režie: Mikkel Nørgaard
- Hrají: Nikolaj Lie Kaas, Fares Fares, Pilou Asbæk, Danica Curcic, Sarah-Sofie Boussnina, David Dencik, Søren Pilmark, Adam Ild Rohweder, Michael Brostrup
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 14. 05. 2015