Fotogalerie

Zahradnictví: Rodinný přítel – recenze filmu

Marek Čech

30. dubna 2017

Rozum a cit ve funkcionalistické vile. Dvojice Hřebejk a Jarchovský přichází s melodramatickým prequelem Pelíšků z doby válečné okupace, jehož emoce vás ale příliš nezasáhnou.

Úspěšná tvůrčí dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský stvořila svůj životní projekt, alespoň tak ho v rozhovorech označují. Jde o jejich nejvelkolepější, nejambicióznější a hlavně pro Petra Jarchovského i o nejosobnější dílo. Protože v něm ve třech samostatných filmech, jež tvoří trilogii, vypráví příběh své rozvětvené rodiny.

Na základě vzpomínek svých rodičů Jarchovský napsal scénář ke třem filmům, jež se odehrávají v letech 1939 až 1959. Nejosobnější z nich bude zřejmě ten třetí z nich Nápadník, který přiblíží příběh seznámení Jarchovského rodičů. Hlavní postavou v něm bude Daniela, jež bude představovat Jarchovského filmovou maminkou.

Ošidnost provázání s Pelíšky

Daniela je starší sestrou Jindřišky z Pelíšků a na provázanost s nejslavnějším a nejúspěšnějším filmem této tvůrčí dvojice trilogie Zahradnictví hraje. Diváky láká na prequel Pelíšků, v němž se setkají s postavou cholerického válečného veterána, jehož v Pelíšcích nezapomenutelným způsobem ztvárnil Jiří Kodet. Zde je to Martin Finger. Jeho žena Vilma, již v Pelíšcích hrála Emília Vášáryová, zde má tvář Ani Geislerové.

Reklamní lákadlo na prequel Pelíšků ale v případě prvního dílu trilogie Rodinný přítel působí trochu dvojsečně. Žánrově jsou oba filmy někde úplně jinde a tím, že víte, že postava, inspirovaná Jarchovského dědečkem, přežije, odpadá v RP (Rodinný přítel) napětí, zda se vrátí ze svého uvěznění během války.

Ve scénáři se ale s jeho údajnou smrtí pracuje. Režisér Hřebejk k výtce, že se tím příběh připravuje o své tajemství, říká, že důležitější pro něj bylo ukázat, jak se postavy během okupace chovaly a ne si hrát s tím, zda se Jindřich vrátí.

Tři žánrově odlišné filmy trilogie

A k oné žánrové odlišnosti. Pelíšky jsou komedie, Rodinný přítel válečné melodrama. Každý z filmů trilogie bude mít jiný žánr. Druhý díl Dezertér, odehrávající se kolem únorového převratu roku 1948, bude vážné drama, byť s nejgrotesknější scénou z celé trilogie, jak slibuje režisér. A třetí díl Nápadník z konce padesátých let by měl být komedií, byť opět se spoustou smutných a dojemných momentů. Náladou by se právě on měl nejvíc přiblížit Pelíškům.

Ono tragikomické, hořkosladké mísení vážných a nevážných momentů, dramatu a komedie je typické pro celou Hřebejkovu tvorbu a RP v tom nepředstavuje výjimku. Další dva díly této rodinné ságy budou uvedeny na konci září a v půlce listopadu a těžiště v nich Jarchovský přenese pokaždé na jinou část své rozvrstvené rodiny. Nebo jiné členy, kteří budou postupně stárnout. S tím, že některé postavy budou tyto tři díly propojovat.

Málo tíživé a příliš aranžované dobové pozadí

Uvedení s odstupem několika měsíců by zároveň tvůrcům mohlo poskytnout čas vychytat mouchy, které jsou u RP zcela zjevné a leží hlavně v oblasti dramaturgické. Tím jak je RP pro Jarchovského srdečním tématem, neodpustil si v něm představit množství postav, inspirovaných jeho rodinnými příslušníky.

Tím ale jak se noří do oněch rodinných pelíšků, trochu zapomíná na vykreslení doby okolo. Sága zahrnuje dvacetiletí, které můžeme označit za nejtemnější období v naší novodobé historii. Nacismus, nástup komunismu. V RP ale okupace nebo válka stojí jakoby v pozadí. Víme o ní, protože bere ženám manžely, ale její nejhrozivější projevy nijak nepociťujeme.

Muže sebere gestapo, ale dál se nijak neřeší, kde tři sestry (ano, jak od Čechova), žijící bez manželů, berou peníze, kde pracují apod. Vidíme jen, že jsou samy na výchovu dětí. Dál ale bydlí v nádherné funkcionalistické vile na okraji Prahy, kde to nejhorší, co je může potkat, je příjezd ruského vojáka na konci války. Jeho chování symbolicky naznačuje, jak se osvoboditelé proměňují v uchvatitele.

Strnulé emoce

Okupace a válka má ve filmu příliš vznešenou, aranžovanou či uhlazenou podobu, podobně jako jazyk, kterým postavy mluví. Ten ve své korektnosti či stylizovanosti působí strnule. A podobně strnulé jsou i emoce, které z postav tohoto melodramatu cítíme.

Přitom jádrem příběhu je vyprávění o nenaplněné lásce, potlačované touze a skrytých emocích, které dáváte najevo jen letmými pohledy. Jan Hřebejk nebo herci v jeho filmu ale neumí tuto podprahovou vášeň prodat. Ve Stvořeni pro lásku od Wong Kar-waie stačil letmý dotek šatů muže a ženy k tomu, abyste cítili jaké obrovské erotické napětí mezi nimi panuje.

Zde jsou postavy, podobně jako ve Wongově melodramatu ze šedesátých let, distingované, ušlechtilé, ohleduplné a i ony projevují náklonnost velmi subtilně. K náznaku milostného trojúhelníku pro tyto jejich vlastnosti vlastně ani nedojde.

Náhradní otec, rodinný přítel a pro ženy možná něco víc

Laskavý lékař Jiří Erben (Ondřej Sokol) se na šest let stává trojici žen a jejich dvěma dětem něčím mezi důvěrníkem, podporovatelem, ochráncem a náhradním rozverným tatínkem. Stane se tak za situace, když se švagrové Jindřich Rohn (Martin Finger) a Otto Bock (Jiří Macháček) hned v roce 1939 vlastenecky přidají k odboji, který je ale prozrazen. Muži jsou posláni do vězení v Německu, daleko od svých žen s právě narozenými dětmi.

Jindřichova manželka Vilma (Aňa Geislerová) zůstává doma s dcerou Danielou (Josefína Marková), Ottova žena Ela (Gabriela Míčová) se synem Karlíkem (Samuel Budiman). Jejich třetí sestra Bedřiška (Klára Melíšková) je neprovdaná.

Jiřímu, který se na činnosti konspirační buňky s kamarády také podílel, se spolu s Milošem Peckou (David Novotný) podařilo zůstat na svobodě. Nyní jako gynekolog, který odrodil Jindřichovu dceru, cítí povinnost ke svému kamarádovi postarat se o jeho rodinu.

Z roku 1939 se přenášíme do roku 1944, kdy cítíme, jak moc Jiří do rodiny vrostl. Dětem čte před spaním pohádky a snaží se je i jinak rozptýlit, ženám přináší zásoby těžko dostupných potravin. Vše zcela nezištně. Za tu dobu se jak mezi ním a dětmi, které pořádně neznají své otce, tak mezi Jiřím a sestrami vytvoří silné pouto. S Vilmou má podobu ještě něčeho víc, nevyřčeného, co by se mohlo změnit. Zvlášť, když přijde dopis, že Jindřich zemřel. A i Bedřiška vůči Jiřímu není imunní, což může vést k sesterské žárlivosti a rivalitě.

Záměna charakterního herectví s estrádním

Rozum a cit ve funkcionalistické vile ale moc nefunguje. Ondřej Sokol jako ctnostný rytíř, plachý milenec i zábavný společník si z blazeovaného způsobu moderování pořadu Tvoje tvář má známý hlas odnáší až příliš nežádoucích estrádních manýrů, které vnáší i do vážných charakterních rolí.

Je to na druhé straně on, kdo s dětmi oživuje rodinné rituály při štědrovečerní večeři nebo režisérovy oblíbené konverzační scény u stolu, kde dojde k nějakým rodinným rozepřím. Zábavnou postavou je i Jindřichova razantní a chamtivá starší sestra Marči (Sabina Remundová).

Její herectví sitcomově tlačí na pilu, oproti tomu herectví trojice sester působí, jakoby se nemohly rozhodnout, zda se ocitly v dramatické truchlohře na divadelním jevišti nebo nějaké unylé telenovele. Postav s různými příbuzenskými vazbami je zde ale mnohem víc. Jindřichův bratr Karel (Karel Dobrý), majitel zahradnictví Miloš Pecka a jeho žena a Jindřichova mladší sestra Emilka (Lenka Krobotová) a další, které dostanou prostor v dalších dílech.

Nevyvážená dramaturgická stavba

Vzhledem k množství provázaných postav a vztahovému charakteru vyprávění by pro tuto látku byl možná vhodnější formát historického televizního seriálu. Ostatně Jan Hřebejk se nijak netají tím, že jako inspirace jim posloužil slavný televizní seriál Byl jednou jeden dům.

Seriálový formát by možná vyřešil i problém s dramaturgickou stavbou vyprávění. Nestalo by se tak to, co ve filmu, kde se vyprávění skládá z uspěchaného konspiračního prologu z roku 1939, neúměrně natahované střední části z roku 1944, kdy vánoční čas osvěžují skeče s husou nebo návštěvou Marči a opět uspěchaného konce, kde zemře jedna z postav, aniž by se nás to nějak dotklo.

Filmu chybí cit pro rytmus vyprávění a skládá se z různě dlouhých epizodek, které mají na příkladu jedné rozvětvené rodiny ukázat, jak se velké dějiny zrcadlí v těch malých, rodinných (vysídlení německé rodiny a zabrání bytu po ní, příchod Rusů v roce 1945). Všechny dějinné křivdy, zrady i naděje tu zažíváme v menším rodinném měřítku.

Kvalitní výprava

Architekt a scénograf Jan Kadlec a kostýmní výtvarnice Katarína Štrbová-Bieliková dávají tomuto rodinnému měřítku z hlediska výpravy punc řemeslné kvality. Však také výprava ukrojila třetinu ze 120 milionového rozpočtu celé trilogie.

Lokace (veltruský zámek) i interiéry bytu, postavené ve studiu, dýchají dobovou patinou, kterou nenarušují žádné prvky současnosti. Tato obrazová patina je ještě zvýrazněna postprodukční úpravou obrazu do hnědo-šedé barevné tonality.

Ta ale jen podtrhuje neživotnost či strnulost emocí, které na nás z plátna dýchají. A to je u filmu, který chce být melodramatem, v němž bují skryté vášně, problém. Cudný charakter toho melodramatu vás emotivně nezasáhne, stejně jako vykreslení tíživé doby, v němž se odehrává.

Petr Jarchovský přišel s velmi osobním tématem, které ho ale ve způsobu, jakým s ním nakládá, zrazuje. Filmu by prospěl vnější odstup dramaturga, který by si i pohlídal stavbu vyprávění, aby v ní nedocházelo k takovým proporčním nevyváženostem jako zde. Další díly by tyto problematické stránky svého předchůdce mohly a měly napravit.