Zbrusu Nový zákon: recenze filmu

Marek Čech

27. prosince 2015

Bůh existuje, žije v Bruselu a baví tím, že škodí lidem. Má ale také dceru, která se mu rozhodne vzepřít. Režisér Pana Nikdo přichází se surrealisticky hravou odpovědí na biblickou mytologii.

Osmapadesátiletý belgický scenárista a režisér Jaco van Dormael zaujal hned svým prvním filmem Toto hrdina. V roce 1991 si za něj z Cannes odvezl Zlatou kameru za nejlepší debut. O pět let později se v Cannes opět ocitl mezi oceněnými. Představitelé hlavních rolí z jeho filmu Osmý den Daniel Auteuil a Pascal Duquenne společně získali cenu za nejlepší herecký výkon. V roce 2009 přišel s konceptuální sci-fi Pan Nikdo o posledním smrtelníkovi na Zemi, která mu vydobyla asi největší slávu.

Čtvrtý celovečerní film Zbrusu Nový zákon si letos odbyl premiéru na festivalu v Cannes a s úspěchem byl promítán i na tom karlovarském, kde skončil třetí v diváckém hlasování o nejlepší film. Dostal se mezi pětici nominovaných nejlepších cizojazyčných filmů na Zlatých glóbech a aktuálně i mezi devítku adeptů na stejné ocenění na Oscarech.

Ironické pošťouchnutí věřících

U nás vstoupil do běžné distribuce na Štědrý den, což můžeme ze strany Aerofilmsu brát jako takové lehce provokující či ironické pošťouchnutí věřících, především těch tolerantních. Právě oni by spolu s ostatními diváky mohli ocenit hravého a humorného ducha snímku, který přes všechny podvratné analogie ke Starému i Novému zákonu přináší pozitivní ujištění, že svět je dobrým místem k žití a že záleží jen na nás, zda ho takovým učiníme.

Scénář vychází z jednoduché premisy jak naložit se svým životem, když znáte přesný čas své smrti. Jak došlo k tomu, že se to lidé dozvěděli, o tom vypráví tento fantaskně surrealistický či alegorický příběh, v němž se značně posouvá naše představa o tom, jaký je či by měl být Bůh.

První ujištění přichází hned na začátku. Bůh existuje! A sídlí v Bruselu. Prvního dne nechal stvořit toto město, pak až zbytek světa. Po nepříliš vydařených pokusech o jeho zaplnění faunou přivedl na svět Adama a Evu. A pak také svého syna Ježíše, který se ale velmi rychle vzdálil od rodinného krbu.

Zlomyslný a despotický Bůh

Proč, to pochopíme, když se blíže seznámíme s jeho ustrojením vnějším i vnitřním. Vzhledem Bůh připomíná povaleče, který věčně sedí u televize a s lahváčem v ruce sleduje sportovní přenosy. Na sobě má usmolené triko, župan a sandály, do nichž podobně jako bazénkový Zdeněk nosí ponožky.

Jeho vnitřní stránka s tou vnější plně koresponduje. Není to Bůh milosrdný, odpouštějící, vševědoucí a všeobjímající, ale pomstychtivý, zlomyslný, sobecký, bezcitný a věčně podrážděný. Pěkně se nechová jak k lidstvu jako celku, tak ke své rodině. Despoticky tyranizuje svou manželku (Yolande Moreau) i malou dceru Eu (Pili Groyne).

Božská rodina žije v třípokojovém panelákovém bytě v Bruselu, z něhož zdá se nevede cesta ven. Proč také, když si její členové vše umějí vše obstarat mocí, kterou vládnou. Běžný den Boha (Benoît Poelvoorde) vypadá tak, že ze své neustále zamčené pracovny, kam rodina nemá přístup, řídí svět za pomocí počítače.

To znamená, že vymýšlí zákony, jejichž povaha ale lidstvu život spíš ztrpčuje, než aby jim ho usnadňovala. A on se z toho pak potměšile raduje. Tyto zákony připomínají ony nechvalně známé zákony schválnosti. Jako že krajíc padne vždy dolů namazanou stranou, vedlejší fronta je rychlejší než ta, do níž jste si právě stoupli nebo že ve chvíli, kdy se uložíte do vany, tak vám zazvoní telefon.

Ve stopách bratra Ježíše

Euroskeptici a příznivci Václava Klause, nejásejte ale předčasně. Ona analogie Bruselu a nesmyslných nebo absurdních zákonů je tu spíš mimovolná. Co naopak představuje cílenou paralelu je způsob, jakým zachází s odkazy k obsahu a struktuře Nového zákona.

Film je rozdělen do dvou oddílů, nazvaných podle biblických knih (Genesis, Exodus) a tvoří ho evangelia nových apoštolů, s nimiž se Ea potkává na ulici. Desetileté dívce totiž jednoho dne dojde trpělivost s otcovým chováním a rozhodne se po vzoru bratra opustit byt. Poprvé v životě a zvolí k tomu cestu odpadní rourou pračky.

Ještě před jejím příchodem na zem se jí ale podaří dostat do otcovy pracovny, odkud z databáze božského počítače odešle všem pozemšťanům sms zprávou s datem jejich smrti. Bůh je tím zdiskreditován a Ea se po vzoru svého bratra vydává mezi smrtelníky s úkolem najít šest nových apoštolů. A také někoho, kdo spolu s nimi sepíše Zbrusu Nový zákon, který dá lidstvu novou naději.

Šestice nových apoštolů

Všeobecně známý bratr Ey tu má podobu ožívající figurky, zvané JC (alias Káčko), která vede sestřiny kroky k tomu, aby doplnila jeho dílo. Káčko před nějakými dvěma tisíci lety utekl z domu, ale dle jeho otce to moc daleko nedotáhl. Moc improvizoval a dopadl tak jak dopadl. Po jeho smrti si proto rodiče pořídili dceru Eu.

Tu dlouhé potrubí pračky vyvrhne po útěku uprostřed bruselské prádelny, kde se seznámí s bezdomovcem, který ji pomáhá přežít na ulici a také najít šestici apoštolů, jež si náhodně vybrala z otcovy kartotéky. Ona náhodnost výběru se odráží v tom, o jaké lidi jde.

Mimo onoho bezdomovce, který se dá do sepisování Zbrusu Nového zákona, jde o nájemného zabijáka, sexuálního závisláka, ženu s umělou paží, podváděnou manželku a chlapce, který by chtěl být dívkou. A proč jich má být šest? No přeci, aby doplnili původní počet dvanácti apoštolů na osmnáct, což je počet hráčů baseballu, který má ráda matka Ey. Jakou to má vše souvislost a jakou úlohu sehraje v celém příběhu matka, to se dozvíte v barvitém finále.

Otec Ey se ale nehodlá smířit s tím, že někdo maří jeho práci a vydává se stejnou cestou jako ona po dceřiných stopách. Na zemi ale zjišťuje, že problémy se neřeší tak snadno jak od počítače v jeho pracovně. Lidé tu s ním zachází jako s pobudou, tedy přesně tak, jak vypadá i jak se chová. Znáte to přísloví, jak se do lesa volá…

Ráj už na zemi

Jaco van Dormael jako spoluautor scénáře a režisér přistupuje k biblickým postavám a motivům se surrealistickou hravostí. Kanonizované křesťanské mytologii dává absurdnější, ironičtější a cyničtější tvář, aby nám umožnil se k ní víc přiblížit.

A také dát jí nový obsah, který by byl stravitelný i pro člověka nevěřícího. Právě proto zde je téma, co by člověk dělal, kdyby předem přesně věděl, kolik života mu zbývá. Změnil by své chování? Snažil by se dát svému dosavadnímu konání jiný nebo naopak hlubší smysl? Přehodnotil by své priority? Byl by odvážnější ve svých rozhodnutích?

Poselství je poměrně jednoduché a přijatelné pro všechny. Život je krátký a proto se chovejme tak, abychom ráj na Zemi poznali už za pozemského života. Vychutnávejme krásu okamžiku a neupadejme v bázi před naší vlastní smrtelností.

Bizarní poetika

Režisér toto poselství sděluje za pomoci prostředků, které nesou všechny znaky jeho formálního stylu. Vyprávění z dětské perspektivy, situační humor, který si podává ruku s tím poetickým, romantika, nabírající často bizarních podob. Jako když se zanedbávaná manželka (Catherine Deneuve) zamiluje do gorilího samce, který ji připomíná její mládí v cirkusovém šapitó.

Režisér zkoumá lidské chování v mezní situaci a rozehrává konflikt mezi osudem a svobodnou vůlí, která má šanci osvobodit život ze zaběhnutých stereotypů. O invenční přístup k filmovému umění se snaží i režisér Jaco van Dormael. Z jeho filmografie je patrné, že každý svůj další projekt pečlivě zvažuje a připravuje.

Jeho filmy se vyznačují precizní vizuální a výtvarnou stránkou, kdy prostřednictvím fantaskních obrazů uvádí v život své osobité nápady. Je mu možné vyčítat, že se snaží až příliš zalíbit publiku, ale zároveň je třeba kvitovat, že jeho díla mají zřetelný přesah. V případě jeho posledního snímku nejde o nějakou závratnou spirituální hloubku, ale o banální přitakání naší každodennosti. Následujme své sny, nebojme se změny a naučme se milovat život takový jaký je.

V tomto poselství, stejně jako v celkové poetice filmu, naleznete mnoho příbuzných znaků se snímky Spikea Jonzeho, Michela Gondryho či francouzským diváckým megahitem Amélie z Montmartru. Pokud v lehce sentimentálním čase vánočním hledáte hravé, humorné a cynicky provokující zpracování témat, jež se k tomuto času vážou, Zbrusu Nový zákon by vás mohl potěšit.