Jméno pětapadesátiletého tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana je známo především festivalovým návštěvníkům nebo náročnějšímu artovému publiku. Jeho filmy se počínaje třetím celovečerním počinem Vzdálený (2002) pravidelně objevují v soutěži nejprestižnějšího canneského festivalu a neodcházejí odtud bez ocenění.
Vzdálený získal Velkou cenu poroty, Tři opice (2008) cenu za režii, předposlední Tenkrát v Anatolii (2011) opět Velkou cenu spolu s filmem bratrů Dardennových Kluk na kole. Jeho poslední a v pořadí sedmý snímek Zimní spánek pak rovnou cenu nejvyšší - Zlatou palmu.
Velkorysý prostor
Festivalové publikum i poroty oceňují Ceylanův osobitý styl, spočívající v dlouhých, atmosféricky krásných záběrech, z nichž se noří charakterové studie, vypovídající o povaze jedinců a potažmo i celé turecké společnosti. O níž toho v naší části Evropy stále moc nevíme, díky čemuž se pro nás stávají o to zajímavější. Všem jeho filmům je blízká melancholie a jakási metafyzická transcendentálnost.
Nejinak je tomu i v případě jeho posledního filmu, na jehož adresu předsedkyně festivalové poroty v Cannes Jane Campion poznamenala, že ji zprvu vylekala jeho délka, ale že má natolik podmanivý rytmus, že by u něj mohla zůstat ještě několik dalších hodin.
A opravdu, to co se vám zdá zprvu obtížněji stravitelné, ona nedějovost, tlumenost emocí, statičnost prostředí, dlouhé dialogy, vyjevuje postupně svůj smysl. Režisér a spoluscenárista v jedné osobě nám dává velký prostor, abychom se s postavami a prostředím nejprve sžili a stali se tak trochu součástí této malé rodinné komunity. Ta nám pak za odměnu řekne poměrně hodně o mezilidských vztazích a faktorech, které je ovlivňují nebo limitují.
Majitel hotelu Othello
Hlavním hrdinou tohoto vztahového dramatu je bývalý herec a spoludědic hotelu a pozemků v horské krajině turecké Kappadokie Aydin (Haluk Bilginer). Prošedivělý, asi šedesátiletý muž spolu se svou sestrou Neclou (Demet Akbag) spravuje majetek, zděděný po otci. Nejde jen o hotel Othello, skrytý uprostřed turisticky atraktivní krajiny střední Anatolie, ale i domy a panství v nedaleké vesnici.
Aydin sám sebe vnímá jako bytostného intelektuál a i tak se před veřejností prezentuje. Píše sloupky do lokálních novin Hlas stepi a jako teatrolog samouk připravuje odbornou knihu o historii tureckého divadla. Pohodlně žije z hotelových příjmů a vybírání renty od obyvatel, jimž pronajímá své nemovitosti.
Na místní poměry si žije z pohledu lidí ve vesnici až nadstandardně, což zavdává k sociálním třenicím, jež je mu trochu proti srsti řešit. Jeho ušlechtilost, alespoň tak jak ji on sám pro sebe definuje, mu nedovoluje, aby s neplatícími nájemníky řešil tyto nepříjemné záležitosti. Tuto pravomoc rád deleguje na správce svého majetku.
V zajetí vlastního ušlechtilého sebeklamu
Aydin chce po vzoru osvícených statkářů z Tolstého románů prostřednictvím svých úvah v novinách, jež se dotýkají otázek náboženství nebo potřeby vzdělanosti, povznést místní obyvatelstvo. Které vnímá z tohoto pohledu jako trochu zaostalé. Domnívá se, jak je mezi lidmi pro tuto svou snahu oblíben, ale náraz s praktickým životem mu vystaví trochu jiné vysvědčení.
Chlapec, jehož rodině exekutoři kvůli neplacení nájmu zabavili pračku a televizi a jeho otce při tom ještě zbili asistující policajti, hodí na jeho auto kámen. A muž, který se tak rád zabývá úvahami o neodporování zlu násilím nebo soucitu se s těmi, jež na tom nejsou sociálně příliš dobře, najednou musí zaujmout jasný postoj k věcem, jež dosud blahosklonně přehlížel.
V té chvíli se ukazuje, že jeho kultivovanost, noblesa a potřeba užitečnosti pro druhé byla ze všeho nejvíc jeho vlastním sebeklamem. Aydinovu skrývanou pýchu, spjatou s pocitem vlastní výjimečnosti a důležitosti i potřebou dominance v mezilidských vztazích, najednou neodhaluje jen kontakt s vnějším světem v podobě vesničanů, ale i jeho vlastní rodina.
Zatrpklá a frustrovaná sestra Necla, která se vzpamatovává z nedávného rozvodu a především pak jeho o mnoho let mladší manželka Nihal (Melisa Sözen), která se věnuje organizování charitativní činnosti a jejíž zájem o pomoc druhým není jen předstíraný.
Past hotelové samoty
Sezóna končí a s blížící se zimou v hotelu mizí i poslední zbytky turistů. Krajina se halí do sněhových závojů, večery se prodlužují a z hotelu se stává místo, které poskytuje dostatek prostoru k otevření starých ran. U trojice hlavních postav dochází k bilanci vnitřní i té vnější, jež spočívá v eskalaci toho bolavého a nevyřčeného, co leželo v jejich vzájemných vztazích dosud pod povrchem.
Necla provokativně zpochybňuje význam jeho novinářské činnosti a obviňuje ho přitom z pozérství a intelektuální nadřazenosti. Jeho manželka se zas trápí tím, že nejlepší léta svého života prožila po boku chladného a neempatického muže, jehož už nemiluje a s nímž s tímto vědomím přebývá v izolovaném prostředí horského hotelu, kde jejich odcizenost o to víc vyniká.
Postupně, jak všechny tři postavy poznáváme, si čím dál víc uvědomujeme, že hotelové prostředí, v němž žijí, se pro ně stalo pastí, z níž neumějí nalézt únik. A tím, jak se jim nedaří pomoci v první řadě sami sobě, o to víc zraňují ty druhé.
Ženy, nastavující zrcadlo mužské povýšenosti
Obě ženy, stejně jako problémoví nájemníci a další postavy, pak ve vyprávění slouží jako ono pověstné nastavené zrcadlo Aydinově osobnosti. V něm se ukazuje, že navenek vznešený, štědrý a velkorysý humanista se ke svým blízkým chová také jako egoistický manipulátor, který chce mít vše pod kontrolou.
Jeho chování proto nevnímají jako laskavé, ale povýšenecké. Jeho snahu ovlivňovat veřejné mínění skrze sloupky, v nichž se opájí svou ušlechtilostí, pak jako marnou snahu hrát si na myslitele, jehož slovům je přikládána váha. Vzhledem k tomu, že jsou jeho názory publikovány v plátku, který stejně nikdo nečte, je toto jeho snažení o to marnější.
Aydin se trápí tím, že si ho jeho sestra a manželka neváží a že jim jeho ideály připadají směšné. Jeho snahu měnit prostředí, v němž žije, k lepšímu, pak vnímají jen jako snobskou potřebu hrát si na mecenáše, kterou může realizovat jen proto, že si to ekonomicky může dovolit.
K tématu niternému, osobnímu zde přidává režisér i to širší, společenské a sociální, když ukazuje propast mezi bohatými a chudými a bezmocnými. Klade otázku, jak se má bohatý člověk vyrovnat s chudobou, již vidí všude okolo a zda má převzít odpovědnost za takový stav společnosti nebo s ním být nějakým dílem solidární.
Téma jistě ne náhodně zvolené, když si vzpomeneme na loňské nepokoje v Istanbulu kvůli plánům na přebudování náměstí, jež přerostly v celonárodní vyjádření nedůvěry vládě. Obětem těchto nepokojů, jež zmítají v posledním roce Tureckem, Ceylan Zlatou palmu věnoval.
Zraňující Scény z manželského života
S tím, jak se mění náš náhled na postavy a stoupá dramatičnost příběhu, se mění i filmová řeč. Úvodní část, plná dlouhých, až malířsky komponovaných exteriérových záběrů lyrické krajiny, se láme do té, v níž si hrdinové vyříkávají zraňujícím způsobem své resentimenty. Ocitáme se v interiéru hotelu, kde dochází k výborně vygradovaným dialogovým výměnám, jež jsou i kameramansky zajímavě snímány (odrazy v zrcadlech).
Charakter těchto dialogových výměn nabírá na konfrontační intenzitě, blízké Bergmanově vztahovému majstrštyku Scény z manželského života. Ze scén, plných obviňování a příkrých soudů, kdy si postavy shazují masky přetvářky a sebeklamu, mrazí. Každá z nich má jinou dynamiku, která je určována právě prudkostí jednotlivých výměn.
Kamera Gökhana Tiryakiho ulpívá na lidských tvářích, které nejsrozumitelněji vypovídají o tom, co se v postavách odehrává. Jak se mění jejich vnitřní rozpoložení i vzájemné vztahy. V pomalém tempu tři a čtvrt hodiny trvajícího filmu pozorujeme skrze množství emocionálně vypjatých scén, jak dochází k erozi manželského svazku.
Čechovovská inspirace
A připadáme si přitom, jak kdybychom se ocitli uprostřed stránek nějakého objemného ruského románu, který dopodrobna pitvá spletité vztahy mezi postavami. Nebo v divadelní hře Antona Pavloviče Čechova, k jehož odkazu a inspiraci se Ceylan v tomto filmu přímo hlásí.
Vždyť i Aydin připomíná onoho „zbytečného člověka“ z ruských románů, který žije v sebeklamu a iluzi o vlastní výjimečnosti a potřebnosti pro druhé. K divadelnímu světu, z něhož hlavní hrdina vzešel, se vztahuje nejen charakter dialogových konfrontací, při nichž se odhalují démoni i nejistoty postav, ale i název hotelu Othello nebo plakát v Aydinově pracovně.
Jeden z artových filmů roku
Filmové, literární nebo divadelní aluze podporují psychologicky velmi přesnou charakterovou studii, s jejíž mohutnou stopáží roste i vaše divácká spokojenost. Až si na konci, podobně jako v případě loňského canneského vítěze Život Adèle, který trval tři hodiny, nebo letošního Chlapectví říkáte, že byste s postavami chtěli setrvat mnohem déle. Protože jejich vnitřní pochody a vztahové bouřky, jež zažívají, jsou něčím, co znáte z vlastního života a co je vám tedy blízké.
Zimní spánek má po získání Zlaté palmy v Cannes velkou šanci významně zasáhnout i do předávání Evropských filmových cen a dostat se mezi pětici nominovaných na Oscara za nejlepší zahraniční film. Je to přesně ten druh filmů, který ve vás postupně dozrává, ale o to silněji pak působí.
Zimní spánek
- Žánr: vztahové drama
- Původní název: Kış Uykusu
- www.filmeurope.cz/movies/813-zimni-spanek
- Turecko / Německo / Francie, 2014
- Scénář: Nuri Bilge Ceylan, Ebru Yapici Ceylan
- Režie: Nuri Bilge Ceylan
- Hrají: Haluk Bilginer, Melisa Sözen, Demet Akbag, Ayberk Pekcan, Serhat Mustafa Kiliç, Nejat Isler, Tamer Levent, Nadir Saribacak
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 16. 10. 2014