Americký scenárista a režisér Alexander Payne je držitelem dvou Oscarů za adaptovaný scénář k filmům Bokovka a Děti moje a Zlatého glóbu za scénář k filmu O Schmidtovi s Jackem Nicholsonem v hlavní roli.
Jeho filmy se vyznačují civilním laděním a zaměřením na postavy, které se ocitají v nějaké zlomové situaci. Právě v těchto uzlových momentech svých životů se dobírají poznání o sobě samých i o tom, co je v jejich životech podstatné.
Ve zmíněných třech filmech, a také v jeho Nebrasce, se to dělo prostřednictvím žánru road movie, který v Paynově podání získával dušezpytnou podobu, spojenou s ujasňováním si priorit a uvědoměním si, kam postavy po tomto zlomu chtějí dál kráčet.
Lék na přelidnění planety
Zmenšování je v tomto jeho předešlým snímkům podobné. Payne se spoluscenáristou Jimem Taylorem se opět snaží pro hlavního hrdinu najít návod, jak být v životě šťastný a dát mu nějaký smysl. Žánrově a tematicky si ale tentokrát ukrojili mnohem větší a ambicióznější krajíc než v předchozích počinech a ukazuje se, že si s touto mnohostí neumí úplně dobře poradit.
Payneova novinka stojí na nápadu, jenž spadá do ranku sci-fi komedií. Ocitáme se ve světě blízké budoucnosti, v němž norští vědci vynaleznou přístroj na zmenšování jakýchkoliv organických tkání a tím i lidí. Proces, zvaný celulární miniaturizace, má posloužit jako jeden z léků na hrozící přelidnění planety. Malí lidé mají menší spotřebu, zaberou míň místa, vyprodukují méně odpadu.
Tento program už několik let běží a fyzioterapeuta Paula Safraneka (Matt Damon) a jeho ženu Audrey (Kristen Wiig) k němu přiláká setkání s jejich spolužáky Davem (Jason Sudeikis) a Carol (Maribeth Monroe) Johnsonovými na srazu bývalých vysokoškolských studentů.
Ekonomická, ne ekologická motivace
Dave vychvaluje ekonomické výhody tohoto projektu, na což Safranekovi, bezdětní čtyřicátníci s nudnou prací, neútulným bytem a nepříliš zářnou životní perspektivou, logicky slyší. Tak jako u mnoha dalších lidí, kteří se do tohoto projektu zapojili, v jejich rozhodnutí nechat se zmenšit na velikost nějakých dvanácti centimetrů, nehraje roli environmentální hledisko, ale to ekonomické.
Jsou nalákáni na to, že zmenšením se z nich stanou automaticky boháči, kteří už si budou jen užívat svého stonásobně zhodnoceného majetku, který takto získají díky snížení nákladů na živobytí po zmenšení. Safranekovi už předtím měli ideu, že se přestěhují, ale kvůli nedostatku peněz ji nebylo možné realizovat.
Rozhodnou se proto přistoupit na toto pohodlné řešení jejich ekonomických problémů. Po absolvování vstupního pohovoru a prohlédnutí si Leisurelandu, místa, kde by měli žít, následuje nutná úprava (všechen tělesný porost a plomby musí pryč) a pak už narkóza a samotná miniaturizace.
Rozčarování
Paul zmenšovacím nevratným procesem projde, ale po jeho skončení se dozví, že jeho žena si to na poslední chvíli rozmyslela. Doslova. Pro něho už je pozdě. Následuje rozvod, na němž Paul díky ex-manželčině šikovnému právníkovi dost tratí a usazení se v novém bytě. Bezstarostný život se ale nakoná. Namísto vysněné nóbl čtvrti jen ta obyčejná, místo chození na golf a polehávání u bazénu rutinní práce, snad ještě horší než ta předtím, jež ho opět nenaplňuje.
Osamělý Paul se svěřuje Daveovi, že svého rozhodnutí zmenšit se lituje, ale po zavítání na večírek svého excentrického souseda, srbského playboye a pašeráka Dušana Mirkoviče (Christoph Waltz) a jeho společníka Konrada (Udo Kier) poznává lidi, s nimiž během pár týdnů zažije víc věcí než za celý svůj dosavadní život.
Paul je totiž takový usedlý, ušlápnutý maloměšťácký ňouma s bříškem, který neví, co od života chce a tak musí na scénu vstoupit mnohem barvitější postavy, které ho budou v jeho letargii a pasivitě posouvat a probouzet v něm jeho lepší vlastnosti.
Nalezení vlastní potřebnosti
Vedle bonvivánského Dušana, který si Paula oblíbí, je to především umanutá vietnamská disidentka Ngoc Lan Tran (Hong Chau), která jej přiměje k tomu, aby se víc začal zajímat o svět kolem sebe a začal ho spolu s ní drobnými, lokálními kroky měnit k lepšímu.
Ngoc Lan Tran násilím zmenšili ve Vietnamu, protože byla nepohodlná tamnímu režimu. Do Leisurelandu se dostala jako politický uprchlík v krabici od elektroniky a přišla přitom o nohu. Samaritánsky v něm pomáhá těm, kteří přebývají v nuzných podmínkách, neboť i za fasádou idyly existuje bídná realita. Jde o empatickou, inteligentní a dobrosrdečnou bytost, jejíž lámaná angličtina působí podobně komicky jako žvatlavá čeština Vietnamců, žijících u nás.
Paul s vietnamskou uklízečkou distribuuje jídlo v chudinských slumech a konečně zažívá pocit, že má druhým co dát a že je pro ně potřebný. A nejen to. Mezi ním a Ngoc Lan Tran začíná klíčit něco víc než jen přátelství. Tato značně nesourodá čtveřice se pak v závěru vydává do Norska za Dr. Jørgenem Asbjørnsenem (Rolf Lassgård), vynálezcem procesu zmenšování, kde se seznamují s komunitou prvních malých lidí.
Nastolená témata pootáčejí žánrem filmu
Scénář pracuje s množstvím témat privátního i globálního rázu, jež reflektují stav dnešní společnosti. Bezdětná manželství v důsledku ekonomické situace partnerů, osamělost, rozevírání sociálních nůžek ve společnosti, ekologie a globální oteplování, přelidnění, migrace a další.
Na postavě Paula se ukazuje, jak nenaplnění víry v americký sen vede k depresi a jak je třeba hledat jiné cesty a ukazatele než ty ekonomické, aby se člověk cítil šťastný a užitečný. Vývoj, kterým tato postava prochází, se odráží v žánrových proměnách filmu a apelativní rovině, s ním spjaté. Sci-fi komedie se tu tak prolíná s melodramatem, politickou satirou, romancí, sociálním dramatem, utopií a moralitou s ekologickým a ekonomickým akcentem.
Proces zmenšování už v liliputském světě nabral rysů průmyslové výroby, přičemž altruistické pohnutky u těch, kteří ho podstupují, nejsou ty primární. Lidé nechtějí zlepšit ekologický stav planety, ale svůj sociální status. A tak jako každý dobrý nápad i tento může být zneužit, což se ukazuje na příkladu vietnamské disidentky, kdy je v její zemi tento proces zneužívaný k likvidaci politických oponentů.
S výchozím nápadem šlo dělat víc
Environmentální apel je poměrně průhledný a tvůrci ho v druhé polovině dovádí k vizi jakési novodobé Noemovy archy. Ten osobní pak spočívá v nabádání k tomu, aby se člověk uměl radovat z maličkostí, staral se o ty, jež jsou na tom hůř než on a měl na paměti, že i malá pomoc dokáže pohnout světem. Zároveň říká, že vždy je čas na změnu a záleží jen na nás, zda bude smysluplná.
Payne ale tyto široce sdílené a přijímané ušlechtilé pravdy mohl učinit součástí mnohem civilnějšího příběhu než je ten ve Zmenšování. Tady od něj vzhledem k námětu čekáme, že bude lépe a komplexněji pracováno se světem malých lidí a jeho souvztažností s tím původním. Vidíme, jak se tyto světy prolínají při cestování hromadnou dopravou, jak cynický Dušan bohatne na kšeftech mezi oběma světy, ale ne o mnoho víc.
Slibný námět zůstal u náčrtu, přitom jen vykreslení fungování světa malých lidí v různých koutech planety by vydalo na celý seriál. Stejně tak by se dalo pracovat i s dalšími nevýhodami zmenšení než jsou ty zde ukázané či se sociálním napětím mezi vrstvou bohatých a chudých v tomto světě.
Paynea ale víc zajímají postavy než svět, do něhož je zasadil. Ten má funkci ozvláštnění satirického apelativního příběhu, který zjevné pravdy říká až příliš polopatisticky. Poselství je přitom zcela jasné. I malí lidé mohou dělat velké věci. S výchozím nápadem ale šlo udělat víc, režisér ho ale ve směsici žánrů, motivů a témat trochu rozmělnil a obětoval na oltář humanistického a ekologického poselství, jež nám sděluje.
Zmenšování