Osmačtyřicetiletý scenárista, režisér a dramatik Petr Zelenka je držitelem tří Českých lvů za režii (Knoflíkáři, Rok ďábla, Karamazovi) a jednoho za scénář (Knoflíkáři). Jeho Rok ďábla si v roce 2002 z karlovarského festivalu odvezl vítězný Zlatý glóbus pro nejlepší film.
Své filmy netočí tak často jako třeba jeho generační souputník Jan Hřebejk, ale každý z nich je událostí. Přípravě svých autorských projektů věnuje dlouhý čas a v mezičase se věnuje psaní divadelních her, divadelní režii nebo práci pro televizi (dvě řady seriálu Terapie pro HBO).
Metafora české národní povahy
Jeho poslední celovečerní snímek Karamazovi pochází z roku 2008 a tak byli asi všichni zvědaví, čím nás po sedmi letech překvapí. Ztraceni v Mnichově je opět jeho autorský projekt, k němuž si napsal námět i scénář a v němž se, jak už název napovídá, dotýká jednoho významného dějinného traumatu tohoto národa.
Na podkladě historické události z 29. září 1938, známé jako Mnichovská dohoda, Mnichovská zrada nebo Mnichovský diktát konstruuje nový příběh, v němž vypovídá o tomto mýtu, české národní povaze, vztahu k cizincům, mediální realitě, současné české kinematografii i procesu natáčení filmu.
Malý filmový štáb se stává metaforickým vyjádřením malého českého národa, kterému by prospělo, kdyby si uměl připustit, že za některé své nezdary si může sám a nehledal neustále obraz vnějšího nepřítele nebo zrádce.
Struktura vyprávění
Jak jsme u Zelenky zvyklí, ve stavbě jeho vyprávění se prolíná realita s fikcí a mystifikací. Hrané scény jsou kombinované s dokumentárními záběry nebo pasážemi, které se jako dokumentární tváří. Děj se odvíjí v několika časových a žánrových rovinách. Jde o strukturu, která si vyžaduje pozornějšího diváka, jenž se ale bude celou dobu dobře bavit.
Zelenkovým filmům totiž neschází vtip a nadhled, i když vypovídá v důsledku o vážných věcích. Jde přesně o ten druh humoru, z něhož vám bude v závěru mrazit. Možné i lépe pochopíte, proč se o Češích někdy mluví jako o smějících se bestiích.
Aby se potenciální divák, který se na film vypraví, necítil v něm příliš ztracený, pokusím se přiblížit jeho strukturu. Kdo chce být v kině překvapován, ať dále nečte, ale o tomto snímku opravdu nejde referovat bez toho, aby ji člověk nastínil.
Daladierův papoušek
Film se skládá z několika částí. V úvodu jsme prostřednictvím archivních záběrů podrobně seznámeni s tím, co se událo v roce 1938 při tzv. Mnichovské zradě. Poté jsme přeneseni do Prahy roku 2008. Koná se tisková konference k sedmdesátému výročí Mnichovské dohody, na níž je na pozvání ředitele Francouzského kulturního institutu (Stanislas Pierret) představen Sir „P“. Devadesátiletý papoušek šedý, který kdysi patřil francouzskému ministerskému předsedovi Édouardu Daladierovi, který byl jedním ze čtyř účastníků Mnichova.
Papouška v kleci za dramatických okolností unese český novinář Pavel (Martin Myšička), jen proto, aby s ní mohl praštit o šéfredaktorův stůl a říct mu, že ho posílá na tiskovky s papouškem. Poté co ale žako šedý začne Daladierovým hlasem opakovat některá slova, která zaslechl před sedmdesáti lety v jeho pracovně, jako „Führer je super“ nebo „Češi jsou srabi“, vycítí v tom Pavel, spolu s bulvárním novinářem (Marek Taclík) mediální senzaci.
Papouškovy kontroverzní citace jeho pána v médiích rozpoutají mezinárodní diplomatický skandál. A Pavel, zdrcený nevěrou své ženy (Jitka Schneiderová) i ponižujícími úkoly, jež plní v redakci, se stává jeho katalyzátorem i protagonistou.
Film o filmu
Zábavně rozehraná hříčka s papouškem, při níž jste se občas divili, že někde opeřenec vystupuje jako živý a jinde jako maketa, ale náhle končí a vy se dozvíte, že jste celou dobu sledovali kus natočeného filmu, který se filmový štáb přes všechny komplikace snaží dotáhnout do konce.
Najednou vám začne docházet, proč zápletka s únosem i motivace postav působily tak absurdně. Před námi se začne odvíjet hraný dokument ze zákulisí natáčení toho filmu, který běžel v úvodní třetině vyprávění. Měl vzniknout v česko-francouzské koprodukci, ale ukáže se, že se na něm Francouzi vůbec nepodílí a že šlo jen o blafování domácího producenta (Vladimír Škultéty).
Tématem filmu měl být papoušek, co pamatuje Daladiera. Původně to měl být francouzský pamětník, ale produkci se nepodařilo zajistit francouzského herce a tak využili alespoň papouška, který byl vycvičen tak, aby pronášel ony zmíněné citáty.
Rozklad natáčení
Zelenka mystifikačním a velice zábavným způsobem roztáčí spirálu toho, co vše se může při přípravě filmu pokazit. Hlavní herec má alergii na peří a není tudíž s ptáky schopen točit (odtud ta maketa v první části). Rekvizitář neumí trefit správnou hustotu ptačího trusu, žárlivý snoubenec začne na place ohrožovat potenciální milence své partnerky-herečky (Jana Plodková) a papoušek si vyžaduje vlastní karavan a omezení pracovní doby jen na šest hodin.
Překážky při natáčení se kupí, ambiciózní tvůrci jsou nuceni k čím dál větším kompromisům a jejich dílo se jim v důsledku toho rozpadá pod rukama. Docházejí peníze a atmosféra na place díky tomu houstne. Vše vyústí v česko-francouzskou válku ve filmovém štábu.
Petr Zelenka v duchu svého mystifikačního dokumentu Mňága - Happy End (1996) reflektuje kompromisy, na něž byl štáb nucen přistoupit, když se natáčení ocitlo v rozkladu. Zároveň natáčení ukazuje jako místo, kde vládnou zmatky, improvizace, osobní ambice, nevraživosti i nesnesitelné manýry, ale i iluze a triky. Je z toho cítit pocta Truffautově Americké jako jednomu z nejslavnějších filmů o filmu.
Mnichovský komplex
Režisér (Tomáš Bambušek) si v průběhu natáčení uvědomuje, co by mělo být skutečným obsahem jeho filmu a že nechce točit připitomělou komedii s papouškem. V té chvíli vstupuje do filmu teze historika a esejisty Jana Tesaře, kterou rozvedl v knize Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky (2000).
O Mnichovu zde napsal, že je to uměle přiživovaný mýtus, který vyplývá z nepochopení jednání ve službě vyšších ideálů. To, co je označováno za zradu spojenců, byla ve skutečnosti Benešova velice strategická a logická diplomatická hra, která byla pro nás jako pro národ ve výsledku výhodná.
Zelenka skrze tuto tezi, s níž můžeme polemizovat, nesouhlasit nebo ji přijmout, nastavuje zrcadlo způsobu myšlení a charakterovým vlastnostem českého národa. Zaobírá se stereotypy a mýty o národní povaze, jež si sami přisuzujeme, nebo jsou přiřazovány z vnější.
Uzavírání se do milosrdných lží
Patří mezi ně neschopnost připustit si vlastní chyby, svalování vin a pochybení na druhé, sklon k sebelítosti, umění ze všeho vybruslit, odsouvání problémů, nejistota a z toho pramenící zvýšená ostražitost vůči cizím národům, uzavírání se do milosrdných lží.
Všechny tyto národní rysy, které si neradi přiznáváme, se vyjevují při zacílení na jeden filmový štáb, který si hraje na velké filmaře. Zelenka skrze jeho jednotlivé členy nechává ironicky tyto negativní vlastnosti promlouvat, aby v závěru došel k jistému smíření. A to v uvědomění si a přijetí jiné teze, že je obtížné soudit minulost, když mnohdy nerozumíme ani naší současnosti.
Zelenka se při všech těchto konstatováních nijak nevyděluje z českého národa, nestaví se nad něj a neříká, já jsem ten lepší. Naopak, pokud postavu režiséra v podání Tomáše Bambuška máme brát jako částečnou autorskou projekci, vnímáme, že sebeironický je i k sobě.
Kompaktní a komplexní výzva k diskusi
Rozdíl mezi nimi ale přeci je a to podstatný. Zelenkovi se film nerozpadá a naopak prostřednictvím své novinky demonstruje, jak kompaktně a komplexně lze propojit hned několik rovin vyprávění, které se v sobě navzájem odráží a staví se do nového světla.
S ústředním tématem, jímž je trauma českého národa z vlastních dějin, zachází tak, aby otevřel novou diskusi o něm. Nejde mu jen o demytizaci, to už za něj učinil Jan Tesař ve své knize, ale o bourání stereotypů v přístupu k tomuto tématu.
Jeho velkou výhodou je, že všechny metaforické paralely k Mnichovské zradě i sebepřijímání českého národa provádí tak, že si ani neuvědomujeme, že nás skrze vtipné situační scénky zavádí někam mnohem hlouběji do říše našich národních traumat.
Ztraceni v Mnichově je proto možno považovat za vrchol Zelenkova tvůrčího přístupu k filmové tvorbě. Film byl v nedávných dnech velmi dobře přijat na festivalu v Londýně. U nás se trochu obávám, že osloví jen ty diváky, kteří jim osloveni být chtějí. Tedy ty, jež jsou schopni sebereflexe, včetně té národní. Statistiky návštěvnosti u českých filmů, jimž dominují filmaři typu Zdeňka Trošky, ale ukazují, že domácí diváci chtějí být ve svých mýtech o naší minulosti i současnosti spíš utvrzováni. Rád se ale budu mýlit.
Ztraceni v Mnichově
- Žánr: komedie
- www.ztracenivmnichove.cz
- ČR 2015
- Scénář: Petr Zelenka
- Režie: Petr Zelenka
- Hrají: Martin Myšička, Marek Taclík, Jana Plodková, Jitka Schneiderová, Václav Kopta, Vladimír Škultéty, Václav Neužil ml., Tomáš Bambušek
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 22. 10. 2015
Hodnocení filmu: 9/10